Když v roce 1915 vyšla povídková kniha „Mí lidé“ velšského spisovatele Caradoca Evanse v Anglii, stala se literární senzací. Kritika ji srovnala s díly Zoly či Joyce. Ovšem zcela opačného ohlasu se dočkala ve Walesu, kde se lidé cítili pohoršeni. Temný styl, nesmiřitelnost postřehů, hrdinové jako amorální démoni a popis velšského venkova, jak nabízel Evans, se rozhodně neslučovaly s veřejným míněním. Z Evanse se stal nejpronásledovanější člověk v zemi a došlo to tak daleko, že jeho knihy byly páleny. Kdo ví, jak by byl Evans přijímán dnes – vždyť mnohé z toho, co vystavil na pranýř, je stále aktuální.