Písničkář Milan Jakobec byl velvyslancem v Kostarice a poté řídil velvyslanectví na Kubě. Diplomatem se nicméně stal tak, že jen přešel Loretánské náměstí do Černínského paláce... protože v protější Loretě celých deset let před sametovou revolucí dělal hlídače. Loreta tehdy byla hnízdem existencí pro socialistický režim podezřelých. Tento dnes sotva zopakovatelný příběh diplomatické kariéry obsahuje i několik let, která Milan Jakobec prožil na ambasádě v Londýně. Nyní, s odstupem více než čtvrtstoletí, Milan Jakobec zavzpomínal na ty, se kterými se v Londýně rád setkával, i na ty druhé, kterým by se radši vyhnul. V jeho memoárech Bohemia a Albion (Volvox Globator 2023) najdete řadu portrétů pozoruhodných osobností podaných s lehkostí a vtipem.
Kdy jste začal hlídat na Loretě a proč? Já jsem na Loretu přišel kolem roku 1980. Vrátil jsem se z vojny, kde jsem si „zažil“ Chartu i Antichartu ve vojenské podobě. Museli jsme svorně na buzerplace přísahat, že uhájíme socialismus se zbraní v ruce proti všem chartistům. S dosti abnormální mírou znechucení jsem znovu nastoupil na své místo do podniku zahraničního obchodu Technoexport. Tamní generální ředitel mi dal při odchodu na vojnu tři díly Švejka. Takový smysl pro humor by člověk od vysokých funkcionářů strany neočekával. Ale měl jsem tam ještě v právním oddělení dva další šéfy, kteří po mně nechtěli, abych četl Švejka, ale abych vstoupil do strany. Možná se to mohlo vzájemně doplňovat, co myslíte, vstoupil by Švejk po Chartě 77 do strany? Mně se to dost eklovalo.
Jiné výhody to zaměstnání nepřinášelo? Šéfové slibovali, že mě jednou pošlou na služební cestu do Moskvy, abych si také zažil, co je to pořádný ruský průjem, ale nakonec jim bylo líto diet v tvrdých konvertibilních rublech, a tak za průjmy na služební cesty jezdili oni, zatímco já seděl v Praze na zadku a smolil nesmyslné arbitrážní žaloby o penále za zpožděné dodávky. Slibovali také, že až vstoupím do strany, pošlou mě dozírat na stavbu rafinérie v Sýrii. To také nebyla kariéra podle mého gusta. Takže to, že jsem z právního odboru Technoexportu a.s. zdrhl do Lorety na místo hlídače loretánského pokladu, nebylo zase tak velké sebeobětování. V Loretě jsem pak strávil deset let s báječnými muži, jako byl někdejší partyzánský chirurg a mluvčí Charty MUDr. Bedřich Placák, básník Ivan Wernisch, spisovatel Václav Vokolek, literární kritik Vladimír Karfík nebo astrolog Pavel Turnovský. Jako hlídači loretánského pokladu jsme čekali na zloděje, který nepřicházel, takže jsme jenom leželi na kavalci a četli knihy. Jednu knihu denně. Kdy se to člověku podaří?
Na Loretě se ale i potajmu koncertovalo, že? Nudili jsme se tam a kvůli tomu jsme si tam zřídili divadelní a hudební scénu. Na kostelní varhany během mých služeb chodil hrát Filip Topol z Psích vojáků. Občas s ním přišel i Magor. V ambitech jsme hráli loutkové divadlo pro děti i dospělé, pořádali večerní mejdany pro přátele a sem tam uspořádali tajný koncert nějakého zakázaného undergroundového muzikanta. Jednou jsme v klenotnici udělali nezapomenutelný koncert Jima Čerta. Jimáček vyřvával Karneval mrtvol a stepoval s harmonikou kolem loretánských monstrancí s tisíci zářícími diamanty. Samozřejmě nás pak mohl na příslušných místech, kam byl donucen podávat hlášení, udat, že namísto strážení pokladu, pořádáme po večerech, když turisté odejdou, undergroundové koncerty pro členy disentu a chartisty. Ale Jim Čert, ať se o něm dnes vypráví cokoli, byl nejen výborný muzikant, ale vůči naší loretánské partě i charakter, a nepíchl to na nás. Loretánská klenotnice byl magický prostor, v němž navíc visely, zřejmě jako propagace českého sklářství, podlouhlé baňky zavěšené na stropě. Těch baněk si nikdo z návštěvníků nevšímal, zato potěšily hudebníky. Mikoláš Chadima si tak chodil nahrávat jejich bimbání, když potřeboval zvláštní japonsky znějící zvuky do svých expresivních skladeb zpívaných německy. Baňky okouzlily i Franka Zappu, když si na Loretu v roce 1990 odskočil před svou návštěvou u prezidenta Havla na Hradě. I jemu se strašně líbilo si na strop klenotnice zabimbat. Vůbec si nevšímal zlatých a diamantových monstrancí. Místo toho si vyhrával varésovské variace na baňky na stropě a nemohl se toho nabažit. Fakt krásně to znělo.
Zappa si zahrál i na loretánskou zvonkohru, která se dá ovládat klaviaturou nahoře ve věži Lorety. Jaký to byl zážitek? Shodou okolností jsem nedávno dostal kazetu se záznamem jeho hraní na zvonkohru. Skamarádil jsem se s úpornými zappology z Brna, kteří mají úplně všechno. A tak jsem najednou, třicet let po Zappově smrti, z kazety poslouchal, jak vysvětluji Zappovi, jak se na zvonkohru hraje. Kazetu pro své členy vydal Klub Franka Zappy v Brně, který existuje od roku 1986. Na té kazetě se ze své lásky k Zappovi vyznává řada osobností, Janda z Olympiku mu říká mazlivě Frankie (asi si ho plete se skupinou Frankie Goes to Holiwood), a Helenka Vondráčková skromně říká, že ho moc nezná, ale ví, že Frank Zappa hraje výborně na klávesové nástroje, ale hůř na kytaru. To vše bylo proneseno právě při druhé Zappově návštěvě v Praze, kdy vystoupil na koncertu Pražského výběru. Se slavnými osobnostmi naší hudební scény tam udělali rozhovory, co jim hudba Franka Zappy říká. Někteří, včetně Helenky, se moc nevyznamenali.
A jak to Zappovi na zvonkohru šlo? Já myslel, že špatně a že to skončilo fiaskem, ale není to úplně pravda. Když jsem si poslechl záznam z kazety, zjistil jsem, že to tak hrozné nebylo. On byl nejen kytarista, ale také xylofonista, takže do té klaviatury šil stylem karate. Nebylo to marné, loretánské holuby plašil svými triolami celkem úspěšně, ale vzdal to příliš brzy, než aby se to dalo nazvat nějakým megakoncertem pro Pražany, jaký z loretánské věže předvedli už dva Frankové před ním – Frank Škroup a Frank Liszt. Organizaci návštěvy měl na starosti Michael Kocáb, který šířil legendu, že Zappa přijel hlavně kvůli němu, Zappovci z Brna nicméně tvrdí, že návštěvu na Hradě nezprostředkoval Kocáb – ale jejich přítel z Vídně Gogo, prý největší sběratel zappanálií.
Jak hodnotil svůj výkon sám Zappa? Litoval, že na věž lezl. Přímo z Lorety šel totiž k prezidentu Havlovi. Když jsme ho vyvlekli na věž Lorety, byla tam staletá špína. Klaviatura je přímo pod zvonky a hodně dlouho na ni nikdo nehrál, možná naposledy Franz Liszt v roce 1846. Zappa byl na návštěvu u prezidenta perfektně oblečen, měl úžasný černý raglán a báječné bílé fiží, které bílé dlouho nevydrželo. Když jsem ho vedl dolů, nešťastně se na mě podíval a zeptal se: „Jak můžu tuhle ruku podat vašemu prezidentovi? Šlo by se tady někde umýt?“ Pak jsem mu asistoval, když se ráchal u umyvadla, ale té krásy, se kterou vstoupil do Lorety, už nenabyl. Lámat hlavu se svým oblečením si nemusel, Václav Havel ho na Hradě přijal ve svetru, protože si myslel, že Zappa zřejmě přijde se záchodovým prkýnkem a culíčky.
Na Loretě jste dobrovolničil i pro Jazzovou sekci, předchůdkyni Unijazzu, že? Překládal jsem pro ně vlastní životopis Franka Zappy The Real Life of Frank Zappa. Proto mi ho pak přivedli na Loretu. Vepsal mi do knihy věnování pro Jazzovou sekci, která se předtím přejmenovala na Artforum: „Díky vám muzika dál žije.“ Kniha nakonec nevyšla, lidé z Jazzové sekce, coby oběti bývalého režimu, byli vyneseni do vyšších pater politiky, Karel Srp působil na Ministerstvu kultury, Joska Skalník radil prezidentovi na Hradě a na vydávání „samizdatových“ knih už nikdo neměl náladu. A tak Zappova kniha v mém překladu vyšla až v roce 20212 zásluhou Fanklubu Franka Zappy v Brně.
Co pro vás následovalo po sametové revoluci? To bylo zvláštní období, kdy jsem byl ještě na plný úvazek zaměstnán jako hlídač loretánského pokladu a na půl úvazku už na Úřadu federální vlády. Jednou mi zavolal rockový novinář z Jazzové sekce Josef Vlček, s nímž jsem se kamarádil, a ptal se, jestli se nechci vrátit ke svému právnickému povolání. „To víš, že ne!“ Odbyl jsem ho. Vysvětlil mi, že má slečnu, která pracuje na Federálním úřadu pro tisk a informace – to byla někdejší cenzura, kde byli zaměstnaní bývalí špioni, budoucí republikán Miroslav Sládek a jiní. Říkal, že holka, co s ní chodí, pracuje v sekretariátu nového ministra informací Vladimíra Príkazského, který dostal za úkol ten cenzorský úřad rozpustit. Ženy z jeho sekretariátu si připadaly mezi bývalými agenty se saky vytahanými od pistolí – samými muži – nekomfortně, a bojí se. Tak jsem tam nastoupil na půl úvazku jako svého druhu ochranka.
Co nastalo po zrušení cenzorského úřadu? Původní zaměstnanci dostali výpověď a nás na sekretariátu ministra přifařili jako mediální odbor k Úřadu vlády, kde jsme měli vymýšlet nový mediální zákon a rozdílet rozhlasové vlnky a licence žadatelům. Na mé první navštívence jsem měl napsáno: tajemník mezirezortní komise pro nezávislé vysílání. Mezi žadateli o TV vysílání u nás byl například Silvio Berlusconi, Michael Kocáb a Martin Kratochvíl ve spojení s americkým Family Channel, a spousta jiných podnikavců, co chtěli zbohatnout na reklamním byznysu. Docházelo ke srandovním situacím, kdy jsem za místopředsedu vlády Josefa Mikloška, který měl v portfoliu média, náboženství a sport, musel přijímat vyslance světových mediálních magnátů. Jeho média nebavila, staral se především o náboženství a sport. Rád se fotil s fotbalovými hvězdami, jako byl Ruud Gulitt a sestřičkama voršilkama, protože myslel, že mu to pomůže u voličů. Nepomohlo. A tak vyslanci světových mediálních magnátů jezdili na Úřad vlády za mnou. V recepci je vždy instruovali, aby se podívali, jestli mám u vládního klandru uvázané kolo – pokud ano, jsem v Úřadu, pokud ne, tak na Loretě. Já jsem pak přijímal ty perfektně voháklé kravaťáky v místnosti strážných loretánského pokladu v džínách a vytahaném svetru s dírama na loktech. Bylo to dost zábavné pro všechny. Měl jsem hrdý pocit, že zavádím v zemi nezávislá média nezbytná pr budování demokracie. Ziskuchtiví šizuňkové v pozadí se jen chechtali a zakládali bankovní konta na Bahamách.
Byla to pak velká změna, přejít na Ministerstvo zahraničí? Mně se líbí říkat, že má diplomatická kariéra spočívala v tom, že jsem jen přešel náměstí mezi Loretou a Černínem, ale bylo to složitější. Projekt televize Nova dostal od Rady pro vysílací licenci na federální kanál, protože sliboval neuvěřitelné, naprosto nesplnitelné věci. Byl dobře napsaný a navíc měli žadatelé za sebou jasného a bohatého amerického investora Ronalda Lauera, jehož matka Esté prodávala světu voňavky. Já jsem měl vymyslet podmínky pro vysílání do jejich licence. Proti rozhodnutí Rady pro vysílání totiž vznikla masivní opozice na vládní úrovni, vypadalo to, že bude další pražská defenestrace a její obětí bude rada. Do licence Novy jsem napsal všechny ty jejich sliby jako podmínky licence. Neměli z toho vůbec radost. Kdyby měli plnit vše, co naslibovali, a kvůli čemu licenci dostali, museli by dělat publicistiku na nejvyšší úrovni, část zisku dávat na fond kinematografie a podobně. Vladimír Železný, který se stal ředitelem Novy, byl pěkně vykutálený šizuňk. V parlamentu si všechny otočil kolem prstu za slíbené protislužby. Všichni politici stáli o to, aby je TV Nova podporovala. Parlament mu zobal z ruky a toleroval nedodržování licenčních podmínek. Tahle hra na nezávislá masmédia mě znechutila natolik, že jsem z pozice vedoucího Úřadu Rady pro vysílání dal výpověď a šel do diplomacie.
To už jste byl písničkář? Já jsem srdcem písničkář od chvíle, kdy jsem spatřil na jevišti Vladimíra Mertu a Jaroslava Hutku v šedesátých letech, to jsem si pořídil kytaru a učil se první akordy. Mé hvězdné písničkářské období přišlo až před rokem 1989, kdy protestní písničkář Jiří Dědeček propil řidičské papíry a já mu půl roku dělal řidiče. Vozil jsem ho po klubech a studentských kolejích, on mě na půl hodinu vždy pustil na pódium jako předskupinu, abych naladil lidi svými vlastními protestsongy, jako Žijeme na smetišti nebo Lov žen. Pak přišla sametovka a bylo po písničkaření.
Jak se to propojilo s vaší diplomatickou kariérou? Kupodivu jsem si dal od písničkářství pokoj, když jsem byl vyslaný do Anglie. To je mé hluché písničkářské období, protože jsem tam měl až příliš práce, než abych měl na něco takového čas.
Jaké úkoly jste tam měl? Objevily se i ve vaší knize Bohemia a Albion? Hodně jich bylo nesplnitelných a některé jsem si uložil já sám, například že se musím zúčastnit každého comebacku rockových skupin, které jsem předtím neměl příležitost spatřit. Chodil jsem do Shepherd’s Bush Empire, což bylo sešlé bývalé divadlo pokryté prosezeným plyšem, kde se ty comebacky odehrávaly. Další úkoly mi ukládali naši ústavní činitelé, někdy i hudebního rázu. Jednou mi zavolali od Václava Havla z Hradu a uložili mi, abych znovu dal dohromady skupinu Beatles. Jemně jsem namítal, že někteří jsou již mrtví. Měli vše promyšleno, Vladimír Hanzel, osobní tajemník prezidenta, dříve hudební publicista, ihned navrhl, že Johna Lennona zastoupí jeho syn, který se mezitím naučil hrát na kytaru. Samozřejmě to byl nesplnitelný úkol, Beatles se nedali dohromady kvůli modrým očím našeho prezidenta, i když jim sliboval druhé hradní nádvoří jako místo pro jejich comeback.
Takže to musel vytrhnout Zappa. Ten byl jen přechodná epizoda, Havlovi kamarádčoft se Zappou rozmluvila americká velvyslankyně Shirley Templeová. V Praze ale zahráli Stouni, na které prezident přenesl své sympatie. Stouni mu za to osvítili darovanými reflektory Pražský Hrad. Keith Richards ve svých pamětech vzpomíná, že Havlovi udělali z Hradu Tádž Mahál, půjčili mu ovládátko, a on se proháněl okolo Hradu a blikal. Prý to byl nejkouzelnější pohled na prezidenta, jaký kdy Richards zažil, protože Vašík si hrál jako malé dítě.
Kytary jste se znovu chopil kdy? V Kostarice. Chtěl jsem dobýt Latinskou Ameriku českou kulturou, ale s rozpočtem na kulturu
30 000 Kč jsem si nemohl dovolit moc vyskakovat. Jeden rok jsem přivezl Tara Fuki, druhý Sestry Steinovy, na české předsednictví jsem pozval skvělou Beatu Hlavenkovou s kapelou. Na nic jiného jsem neměl, tak jsem oprášil kytaru a reprezentoval jsem české umění sám. Říkal jsem tomu, že provozuju kytarovou diplomacii. Přítel, polský velvyslanec na multikulturních přehlídkách, reprezentoval polskou vodkou, my českým štrůdlem a písněmi Milana Jakobce.
Jaká byla reakce publika? Byli ke mně moc hodní, protože zpívající velvyslanec je něco jako dvouhlavé tele. Mimoto jsem měl diplomatickou imunitu, tak po mně ani nesměli házet shnilé ananasy. Složil jsem pro Kostaričany píseň Kostarika a snažil se, aby ji přijali za novou kostarickou hymnu, ale nevyšlo to. Tolik se jim zas nelíbila.
Proč jste se rozhodl napsat knihu o Británii? Na sklonku svého diplomatického života jsem si uvědomil, že jsem v Británii v devadesátých letech opravdu něco zažil. Tehdy proběhla dosud jediná návštěva britské monarchie v České republice, truchlilo se nad smrtí lady Diany, na Žižkově se stavěla socha Churchilla, kterou jsem musel v Anglii vyběhat. V roce 1996 jsme málem vyhráli Mistrovství Evropy v kopané, na finále ve Wembley přijel i Václav Havel. Tak jsem si to nechtěl nechat pro sebe. Zároveň jsem si chtěl napsáním této knihy ten čas trochu vrátit a prožít ty hezké momenty znova.
Jaký postup jste pro mapování někdejších zážitků použil? Vzal jsem si na pomoc kolegu Herkula, kterého máme na fasádě Černínského paláce. Mé úkoly, jako dát dohromady Beatles nebo zlidštit hrůznou budovu naší brutalistické ambasády v Londýně jsem přirovnal k pověstným Herkulovým úkolům, které dostával Herkules od krále, který usiloval o jeho smrt. Své snažení na ambasádě jsem nazval Herkulovými úkoly a popsal jsem vše humorně a s nadsázkou.
Jak na to období vzpomínáte? Bylo to přece i období našeho vstupu do EU, takže doslova historická doba? Měl jsem štěstí. Měli jsme tehdy s Anglií opravdu nadstandardní vztahy. Oni nás tehdy jako jedni z mála vítali s otevřenou náručí z jediného důvodu – viděli v nás písek, který budou sypat do soukolí Evropské unie. Měli pocit, že EU se řítí směrem k socialistickým zářným zítřkům a my, co jsme právě ze socialistického tábora prchli, jsme jim měli pomoct nasměrovat EU jiným směrem.
Na velvyslanectví v Londýně jste se pravidelně vítal s někdejšími letci RAF, jaký na vás dělali dojem? Už to byli staří pánové. Scházeli se v Českém klubu, který v té době už vedl polský majitel. Svíčková a podobné speciality, na které tam chodili, už nebyly úplně ono jako dříve. Všichni byli chudí, bydleli daleko za městem a vždy, když přijeli, koukali hlavně na hodinky a řešili, jak chytit vlak domů a dojít si předtím na záchod. Jeden bývalý generál, skvělý muž, který po 21. srpnu 1968 přišel na sovětské velvyslanectví a hodil jim pod nohy vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, doporučoval polistopadovému ministrovi obrany Československa, aby vyhlásil na měsíc stanné právo a vyčistil zemi od komunistů. Většinou měli pocit, většinou měli pocit, že se s komunisty mělo víc zatočit za to, co jim a zemi udělali.
A nesouvisí to s tím, že vstupem do stíhacích nebo bombardovacích jednotek pro svou vlast udělali víc než jiní, věděli přece, že jim půjde doslova o život? Nejen to, oni vstupem do anglické armády odsoudili k smrti či pobytu v koncentráku i své milované, které nechali v Čechách. A jako odměnu je komunisté mučili a zavírali do kriminálů jako britské špiony. Ti, kteří přežili, nakonec většinou po šedesátém osmém emigrovali, několik jasnozřivých zůstalo s anglickými manželkami v Británii rovnou po válce. Jenom hrstka se v Británii uchytila. Například sochař František Bělský, kterého Jan Masaryk kvůli jeho nadání vytáhl z armády, poslal ho studovat na královskou akademii a on se stal portrétistou královské rodiny. Nebo Sir Frank Hampl, který se od píky vypracoval na šéfa největší stavební společnosti Bovis. Prošel českou armádou i komunistickým lágrem. Úspěšnější již byli mladší emigranti, kteří do Británie odešli koncem šedesátých let a vystudovali tam.
Vystupujete nadále jako písničkář? Ano, občas jako člen Klubu osamělých písničkářů. V souvislosti se svou anglickou knihou jsem složil o Anglii i pár písní, kterými prezentace mé knihy v knihovnách, kavárnách a klubech, doprovázím, např. Kdyby Churchill nebyl. Předběžně jsem se dohodl, že knihu uvedu a písně zahraju i v čítárně Unijazzu někdy příští rok.
Máte i překladatelské plány? Přeložil jsem druhou knihu o Franku Zappovi. Napsala ji před nedávnem jeho anglická sekretářka z let 1968-71 Pauline Butcherová. Jmenuje se FREAK OUT! Můj život s Frankem Zappou a vyšla před měsícem v brněnském nakladatelství Šuplík. Je to zatím nejlepší kniha, která o Zappovi vyšla, dokonce předčí i ten jeho vlastní životopis. Prozrazuje o něm mnohem víc, než co byl ochoten o sobě prozradit sám. Jeho povahu, jeho vztah k ženám, k ostatním členům Mothers, jeho způsob tvorby. Autorka se nechtěla dotknout citů Zappovi manželky Gail, s níž se přátelila, proto druhou, rozšířenou verzi knihy vydala až po její smrti. Navíc je to kniha skvěle napsaná, vyšla už i ve španělštině a italštině, čeština je třetím jazykem. Měla velký ohlas, BBC z knihy udělala rozhlasovou dramatizaci.
Těší mě, že také tuto knihu budu mít možnost blíže představit v čítárně Unijazzu příští rok. Myslím, že má potenciál potěšit nejen Zappovy fanoušky, ale i ctitele krásné literatury a podobné vymírající potřeštěnce.
