Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 24. ledna 2023 - 16:57Volvox.cz si právě čtou 2 lidé
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Mezi námi a horizontem. O knižním průvodci krajinou od Terezy Knotové


Australští domorodci kdysi zpívali písně, kterými mapovali svou zemi. Písně se spojovaly s určitými místy i mezi sebou, a vyznačovaly tak cestu: bylo nutné se zvednout a jít… Komparatistka, redaktorka a kurátorka Tereza Knotová se ve své knize Vertikály, horizontály, křižovatky. Průvodce krajinou (Volvox Globator 2022) vydává na obdobnou cestu krajinou Česka.

 

Knotová ve zhuštěné podobě reprodukuje a interpretuje příběhy a mýty, kterými naši zem opředly dlouhé generace zdejších literátů. Vychází přitom z předpokladu, že je to ve významné míře právě pozorovatel, kdo krajinu utváří: „Je to i on, kdo dává smysl a jakýsi řád tomu, co leží mezi ním a horizontem.“ Spektrum textů, z nichž autorka vychází, je neobyčejně pestré: od kronikáře Kosmy přes Jaroslava Durycha až k nejnovějšímu románu Jaroslava Rudiše; od klasiků (K. H. Mácha, Karel Čapek) přes některé problematické figury (Alexej Pludek) až k písničkářům Janu Nedvědovi a Wabimu Daňkovi. Některé z nich nechává promlouvat o putování či vztahu ke krajině obecně, jiné hlavně o „jejich“ městě (Arne Novák o Brnu, Karin Lednická o Ostravě). Knotová přitom často nerozlišuje, kdy daný text vznikl, takže vytváří pestrou montáž, v níž všechny texty existují v jakémsi imaginárním a takřka neměnném a nerozlišitelném vzduchoprázdnu.

 

Hloubky i výšky

Autorka se odvolává na historika Simona Schamu, který říká, že „krajina má paměť nejen geologickou, ale především kulturní“. Rozdíl je v tom, že Schama ve své knize Krajina a paměť provádí cosi na způsob „archeologického výzkumu“ napříč pečlivě rozlišenými vrstvami vzpomínek a představ – zatímco u Knotové v mnoha pasážích úryvky splývají ve „vrstvu“ jedinou, skoro až v jeden nadosobní „hypertext“, u kterého jen podle poznámek pod čarou poznáme, kdo k nám právě mluví (a ze které doby).

Vybrané citáty autorka kombinuje a skládá tak, aby vynikla „přirozená osa“: vertikála versus horizontála, nebo jejich vzájemné křížení. Tyto principy vykládá značně vynalézavě, takže například „výstup po vertikále“ pro ni může mít i podobu sestupu do podzemí – když političtí vězni nacházejí jediné místo, kde se mohou duchovně povznést a nakrátko se tajně dostat k notesu s tužkou, v té nejhlubší šachtě.

 

Takzvaná věž smrti Jáchymovských dolů v Ostrově nad Ohří

Knotová se snaží obsáhnout co nejširší spektrum hloubek i výšek. Takže kupříkladu v souvislosti s Jáchymovem podotýká, že podle některých luteránů měl právě tam jednou stát Nový Jeruzalém. Jáchymov tak v jejím podání disponuje kompletním vertikálním spektrem: „Z pekla lágrů přes očistec dolů až k prolomení nejvyšších sfér v Novém Jeruzalémě po skonání věků.“

 

Vajíčková pomazánka

Současná podoba probíraných lokalit na autorku často působí skličujícím dojmem. Jako v případě Karlštejna: „Středověcí panošové zvou do restaurací na ‚pravé české‘ jídlo, zkrátka jako na všech mezinárodně vyhlášených českých památkových místech. A nad tím vším ční karlštejnský donjon, naprosto netečně, jako by s tím vším neměl mít nic společného; z větší části zavřený, prázdný a cizí. Jako by to ani nebyl on. Stal se pouhou kulisou, čímsi falešným, nepravým.“

O Křivoklátu pak konstatuje, že v soudobé literatuře o něm najdeme pouhé tři zmínky, přičemž cituje Ditu Pecháčkovou: „Školní výlet na Křivoklát, rozžhavená karosa, chlebník, umělohmotná flaška na čaj a svačina, kterou všichni zběsile vyndáváme hned po odjezdu z města. Slunce nade mnou a vajíčková pomazánka ve mně.“ Čímž je podle Knotové tento hrad redukován na bezduchou, „ze souvislostí vytrženou“ a patosu zbavenou pouťovou atrakci.

Text Pecháčkové přitom pochází z její knihy Deník Dity P.: Kuchařka z oddílu Dětské slasti a podstatný je na něm recept na zmíněnou pomazánku spojený s letmou dětskou vzpomínkou na jakýsi hrad. A překvapivé a zaznamenáníhodné na celé pasáži dle mého není to, že si děti ze školního výletu pamatují něco jiného, než se jim snažily vštěpovat učitelky, ale to, že si Křivoklát našel své místo dokonce i v knize receptů.

I řadu dalších pasáží Knotová naplňuje silnými kontrasty a patosem možná až přehnaným. Jako když obviňuje krajinu Českomoravské vysočiny, že lidem, kteří se do ní zvláště během nacistické okupace uchylovali, namísto pocitu domova a bezpečí nabízela „zradu“.

Některé její charakteristiky jsou zase natolik metaforické či obecné, že by mohly platit takřka univerzálně, a nikoli jen pro jedno konkrétní město. („Město padlých andělů, její vertikála se zavrtává hluboko do země, kde není prostor pro metafyziku“ – Ostrava; „Tajemství totiž spočívá v propasti mezi jedním a druhým časem, v překlenutí té temnoty mezi tím, co bylo a formovalo tvářnost města, a časem, který minulost odvrhl jako něco trochu vnuceného, okoukaného a přepjatého a který se žene za ostatním světem a snaží se ho dohnat. Čas se rozevírá a hrozí pohlcením tomu, kdo si toho všímá“ – Praha.)

Zdařilejší je kniha tam, kde se nesnaží nějakou lokalitu charakterizovat jedním rysem, razíc nějakou silnou tezi, ale spíše předkládá širší paletu odlišných a konkrétnějších významů – jako v případě kapitoly věnované železničním nádražím.

Každopádně si ale kniha zaslouží uznání už jenom za to, kolik do ní Knotová snesla odlišného materiálu. Takže v jistém smyslu může sloužit jako svébytná antologie zvoucí k putování po české literární topografii, která může být až napínavá a často překvapivá.

 

Právo, 23. 1. 2023, Jan Lukavec

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 342