radši disco než sólo

Simon Reynolds
Roztrhej to a začni znovu
Volvox Globator, 2021, překlad Pavel Czeczotka, 552 stran

Jak se populární hudba dostala od Sex Pistols kU2 a Depeche Mode? Spojnicí bylo krátké nesmírně plodné období, které navázalo na některé principy prvních, ale zároveň se od jiných odstřihlo natolik, že umožnilo rozvoj do zdánlivě nesouvisejících směrů, ze kterých se nakonec vyvinuli druzí jmenovaní. Hudební žurnalista Simon Reynolds mluví o éře postpunku. Jeho kniha Roztrhej to a začni znovu ale spíš než tento žánr jako takový – Joy Division, The Fall, Public Image Ltd – sleduje postpunkový impulz, který ocenil punkový zlom, ale dalece překročil jeho hranice: k experimentu a autonomii, ale posléze i popu. Text samotný se k této dvojakosti staví neurčitě: polovina „historie postpunku“ je věnovaná „novému popu a rocku“.

Nejočividnější aspekty rozchodu s punkem jsou hudební: subtilnější, přemýšlivější postpunk se inspiroval ve funku, reggae, dubu i disku. Část kapel začala pod vlivem Jamajky i titánské postavy Briana Ena v odklonu od rockové „autentičnosti“ více využívat studiové magie. Někde tady se vynořují tendence, které časem povedou k zapojení syntezátorů a přesunu části postpunkerů k „novému popu“. Zároveň Reynolds sleduje kontinuitu: v rámci punkového odmítnutí (prog)rockové pompéznosti zmizela sóla, skladby se zkrátily a pročistily. Kytary zněly zvonivě a řezavě, basa často nesla melodii, bicí si vytvořily typický tribální zvuk.

Snad každý projekt měl vlastní teorii o svých aspiracích a prezentaci. Punk zdánlivě otevřel dveře k ovládnutí mainstreamu, kniha se ale hemží případy, kdy si jeho následníci sami házeli klacky pod nohy. Wire navázali na úspěch prvních desek propadákem v podobě opulentní konceptuální show a rozpadli se, PiL po slavné Metal Box zamířili k abstraktním experimentům a následně se proměnili v rockovou show Johna Lydona. Běžné byly multimediální projekty zahrnující kostýmy, grafiku nebo video, například Devo dle konceptu „devoluce“ provozovali bizarní odlidštěný tyjátr. V éře nového popu se stala vlastní vizuální identita prakticky povinností. Zásadní bylo opětovné rozšíření nezávislých labelů v čele s Rough Trade, ze kterého v podstatě underground žije dodnes.

Reynoldsovi se daří přesvědčivě dokládat, jak úzké byly vazby mezi modernistickým, strohým, autentickým postpunkem a postmoderním, opulentním, umělým synthpopem nebo novým romantismem. Nádherným příkladem jsou Scritti Politti, kteří také demonstrují zběsilou rychlost postpunkového vývoje. Původní marxistický kolektiv ještě před vydáním debutu získal kultovní status v rámci postpunku, pak ovšem přišel příklon k derridovské postmoderně a Scritti začali skládat rádiové hity, byť s vestavěnými dekonstrukcemi popových klišé.

Pocit bleskového vývoje v množství informací někdy zaniká, na druhou stranu to ale Reynoldsovi umožňuje stopovat spletité a fascinující cestičky jednotlivých aktérů s vpravdě bizarními vzestupy a pády. Třeba Malcolm McLaren, slevný manažer Sex Pistols, se pokusil zmanipulovat ke slávě popové Adam and the Ants, jejich hlavní hvězda ovšem záhy prchla a zbytek kapely pod názvem Bow Wow Wow přes skutečně nechutné marketingové praktiky nikdy naplno nezazářil. Nato Mc Laren zaznamenal skvělý úspěch s plastní apropriací raného hip hopu a folku, jen aby ho následně producent Trevor Horn odstavil a vytvořil vlastní label ZTT, který měl být jakousi továrnou na hity – s koncepty a image od významného novináře Paula Morleyho.

Někdy souvislosti unikají: zařadit Throbbing Gristle k postpunku je diskutabilní, ovšem jisté konceptuální podobnosti tam jsou, o Coil to už ale platí sotva. A Reynolds je rozpačitý, když ho některé známé jméno prostě nebaví. Třeba The Cure si vysloužili jen pár řádků. Obecně platí, že sympatie k popu oproti rocku, k idee kvalitního mainstreamu oproti undergroundovému ghettu z textu dýchají a je třeba mít je na paměti.

Konečně je třeba říct něco málo k českému vydání, které vychází dlouhých sedmnáct let po tom originálním. V naší mainstreamové kultuře je myslím tato éra v porovnání s klasickým rockem pořád opomíjená a bylo by skvělé, kdyby to tato publikace pomohla změnit. Převedení do češtiny ale není perfektní. Překladatel zápolí tu s registrem, tam s interpunkcí, především se ale vícekrát nepodařilo adekvátně interpretovat Reynoldsovo bezdeché nadšení ze samotné hudby. Anglofonní hudební žurnalistika má víc zažitou hyperbolu a metaforu než česká a Reynoldsovy konstrukce působí bez náležité – nelehké – úpravy těžkopádně nebo přepjatě.

Pořád jde ale o zásadní, aktuálně de facto kanonický text. Reynoldsovy popisy dokážou očistit čtyřicet let starou hudbu od nánosů času a přiblížit dojem z dobového poslechu a porce kontextu je neocenitelná. Roztrhej to a začni znovu místy ztrácí dech, častěji je ale strhující a jako referenční příručka nemá konkurenci. Velmi doporučuji četbu s poslechem.

Fullmoon, č. 133, 5/2022, květen 2022, Jan Starý

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 631