Extáze z nového

Simon Reynolds: Roztrhej to a začni znovu: Postpunk 1978-1984
Přeložil Pavel Czeczotka. Volvox Globator, 552 stran

„Nekoupil jsem si jedinou starou desku, byl to čas hojnosti,“ vzpomíná v knize Roztrhej to a začni znovu britský hudební novinář Simon Reynolds. Psal se rok 1978, zpěvák Johnny Rotten ze Sex Pistols prohlásil punk za mrtvý a rozpustil kapelu, ale podle Reynoldse to teprve tehdy začalo být zajímavé. Punk se svým chaosem a provokacemi znamenal přechodový rituál a šokovou terapii pro společnost, následný postpunk značil dospělost. Byl bohatší, rafinovanější, intelektuálnější, ale neztratil intenzitu a dravost. Byl to zlomový okamžik, ale historici ho míjeli; osmá dekáda byla vnímána jako „období neohrabaných pokusů a marnivců se směšnými účesy a synťáky“.

Reynolds měl opačný názor a byl mezi prvními, kdo tuto éru do hloubky prozkoumal. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let už nestačilo punkové „tady jsou tři akordy, teď založ kapelu“. Postpunkové kapely kombinovaly kytary s tehdy ještě futuristickými syntetizátory. Sheffieldští Human League dělali „zvrhlé disko“ a newyorští Talking Heads čerpali z afrických rytmů, manchesterské skupiny jako The Fall nebo Joy Division obdivovaly francouzské existencialisty a zaznamenávaly rozklad města, kde se zavírala jedna továrna za druhou. Spolu s tím se vyvíjel i způsob, jakým se hudba vytváří, jak se poslouchá a jak se o ní píše. Vznikala nezávislá vydavatelství jako Factory Records nebo Rough Trade, která protestovala proti velkým značkám a korporátním továrnám na hity.

Do hudební publicistiky pronikaly společenské teorie, ale také prvky nového žurnalismu a hravost reportážní prózy. Články v britských časopisech Melody Maker a NME podle Reynoldse „působily dojmem, že jsou ukuty ze stejného materiálu jako hudba, za kterou stály“. Hudba přestala být jen o hudbě: kapely mluvily o výtvarném umění, architektuře, filmech, knihách a politice. Sám Reynolds je produktem této éry a v knize zaznamenává dospívání s britskou hudbou se spolehlivostí historika, rozhledem sociologa a zápalem fanouška. Bohužel se jiskra jeho psaní a strhující styl nepodařily přenést do češtiny: překlad působí mnohdy doslovně a místy až odbytě, což je u takového nakladatelského počinu škoda.

Vznik knihy měl i osobní důvody. V polovině nultých let, kdy poprvé vyšla ve Velké Británii, platil už Reynolds (1963) za jednoho z nejvlivnějších novinářů. Ocitl se ve věku, kdy se snažil pochopit, co ho na hudbě zajímá. Odpověděl si, že odvážné inovátorství, futuristické nápady, spojování nespojitelného a nové žánry, které posluchače „přenesou do budoucnosti“ – a právě tato „extáze z nového“ spojovala jako stanovisko jinak stylově různorodou postpunkovou scénu. Namísto klasických biografií tak nabídl klíč k celému hudebnímu proudu a zaznamenal zeitgeist jedné éry.

Respekt, č. 4, ročník XXXIII, 24. 1. 2022, Miloš Hroch, Autor je hudební publicista

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 1149