Přeložila Jana Špirudová Volvox Globator a ÚSTR 2020, 412 s.
Slovinský kulturní antropolog Božidar Jezernik se v práci na Goli Otok věnuje poměrně málo známému tématu jugoslávských táborů pro občany, na něž po sovětsko-jugoslávské roztržce v roce 1948 padlo podezření, že nejsou dost loajální k Titovu režimu. Kniha, založená takřka výhradně na vzpomínkách bývalých vězňů a dozorců, se zabývá především každodenním fungováním těchto zařízení a způsoby, jichž vyšetřovatelé a dozorci užívali ke zlomení uvězněných. Jugoslávské bezpečnostní složky vyvinuly důmyslný systém, v němž se vězni sami stávali špehy, dozorci a mučiteli svých druhů v neštěstí. Činili tak jednak ve snaze přiblížit vlastní propuštění, jednak proto, aby se jim dostalo drobných výhod v podobě cigaret, lehčí práce či větších porcí jídla. Účastí na ponižování ostatních se nevyhnul takřka nikdo z tisíců uvězněných. Autor sice jugoslávské tábory srovnává hlavně s těmi nacistickými a sovětskými, vzorce lidského chování v podobných situacích ale mají univerzální platnost. Slabinou jinak zdařilého díla je fakt, že se v jednotlivých výpovědích často různými slovy říká v podstatě totéž, kdežto jindy se svědectví vzájemně vyvracejí, aniž by se autor pokoušel dospět k určitému závěru. Publikaci bohužel poznamenala nedbalá redakční práce. Všechny poznámky vedou jaksi do prázdna, jelikož zcela chybí seznam literatury. Ani překlad není bez nedostatků. Pochvalu si naopak zaslouží rozsáhlý proslov historika Ondřeje Vojtěchovského, který čtenáře uvádí do širších souvislostí jugoslávských dějin.
