Darío, Rubén: Kentaurovy slzy

Sbírka povídek poprvé publikovaných roku 1888 zpracovává témata milostná, problémy soudobého světa i z historie, nevyhýbá se zobrazení lidského utrpení, zamýšlí se nad posláním a předurčením umělce odsouzeného k věčné chudobě. Rubén Darío (1867–1916) se povídkovému žánru věnoval po celý život, přičemž zejména jeho fantastické povídky znamenaly zásadní prvek pro vývoj hispanoamerické literatury 20. století. Překlad tohoto výboru je dílem studentů FF UK.

Literatura jako útočiště a prostor pro krásu

Rubén Darío: Kentaurovy slzy a jiné povídky. Přel. kol., Volvox Globator, Praha, 2019, 168 s.

„Bratře, ty, který máš světlo, řekni mi o tom mém. Jsem jako slepec. Kráčím bez cíle a jdu poslepu. Kráčím v bouři a hromobití, oslepený sněním a šílící po harmonii,"1 vyznává se Rubén Darío v básni Melancholie. Hledání světla, směru, harmonie představuje úhelný kámen hispanoamerického modernismu.

Rubén Darío (1867–1916) se narodil ve středoamerické Nikaragui, byl však světoběžníkem ztělesňujícím oslnivé možnosti – a zároveň úzkosti – epochy fin de siecle, tedy přelomu 19. a 20. století. Její hispánskou verzí je modernismus.2

Hispánská Amerika vstupuje s plnou vervou do moderního světa, odmítá se přimknout pouze ke španělskému dědictví, a naopak s otevřenou myslí nasává vjemy a inspirace ze všech koutů světa (především z Francie, ale nesmíme opomenout i zálibu v Orientu či uhrančivý vliv textů E. A. Poea na formující se hispanoamerickou povídku), hledá svou identitu tváří v tvář sílícímu severoamerickému sousedovi a již nechce být evropskou utopií – chce utvářet vlastní budoucnost a svobodně reflektovat minulost.

Modernismus je stejně jako přelom století plný paradoxů. Umělci touží vytvářet trvalé, dokonalé umění, neslužebné a svobodné, autonomní artefakt podléhající výlučně estetickým měřítkům. Přinášejí revoluci básnického jazyka, experimentují s formou, jež odmítá svazující normy, objevují archaismy i neologismy, výrazy z francouzštiny i indiánských jazyků a hledají krásu, ideál, dokonalý rytmus, který je odrazem rytmu celého Univerza... Umělec se tak stává zprostředkovatelem a tlumočníkem transcendentální sféry, prorokem, bohem. Zároveň však narážejí na nepochopení, cítí se marginalizovaní. Společnost okouzlená pokrokem a sledující především hmotné zájmy jimi pohrdá a oni pohrdají jí. A místo aby se svobodně věnovali věčnému umění, stávají se zaměstnanci novin a časopisů, tedy světa pomíjivého a dle nich povrchního: jemu slouží a vděčí za obživu. Ptají se, zda lze umění prodávat a za jakou cenu. Místo k prorokovi či bohu se pak přirovnávají k prodejným ženám.

Tyto a jiné paradoxy prožívá silně a mnohdy tragicky i Rubén Darío. V básních a povídkách čteme o jeho láskách a utrpení, někdy ve frivolnějším tónu, jindy až s existenciálním nádechem. Jeho tvorba je především velkou obranou literatury, ta je útočištěm a prostorem krásy.

První Daríovy povídky jsou plodem pobytu v Chile, kam jako neznámý mladík připlouvá roku 1886 a kde chce dobýt umělecký svět. Nejprve ho ale čeká samota a velká chudoba. A právě tento „boj o život"3 se promítne do prvních povídek, které spolu s několika básněmi vyjdou knižně v roce 1888 pod názvem Azul... (Azur...); dílo je dodnes považováno za jeden z milníků modernismu. Tituly jako Král měšťák, Hluchý satyr, Závoj královny Mab či Modrý pták nejsou jen vnějškovým využitím jednoho z oblíbených topoi fin de siecle – umělec nepochopený společností –, ale odrazem skutečného prožitku mladého Daría. Když v Králi měšťákovi král ukazuje na otrhanou postavu básníka, kterou před něj předvedli, a ptá se „Co je to?", je v této prosté otázce shrnuto zásadní téma hispanoamerického modernismu. Nenechme se zmást pohádkovým či mytologickým pozadím – řeší se problém umělce tady a teď.

Darío se žánru povídky věnoval celý život, byť už další texty nevydal knižně. Nezůstal pouze u otázky nepochopeného umělce. Zajímala ho témata milostná, problémy moderního světa i historie, lidské utrpení (v povídce Balík prokázal, že by dovedl být i dobrým naturalistickým autorem), odvážil se také do fantastických světů.

Fantastická povídka je pro moderní a postmoderní hispanoamerickou literaturu žánrem klíčovým a do světového povědomí se dostalo mnoho jejích představitelů (Quiroga, Cortázar, Borges aj.). Vzniká již v období romantismu (pod evropským a severoamerickým vlivem), ovšem právě modernismus přináší její obrovský rozmach. Daríovy fantastické povídky mnohdy pracují se snem či halucinací jako branou k nadpřirozenému, často situují fantastické jevy do hispanoamerického prostředí, které je považováno za obzvlášť vhodné díky přítomnosti předkolumbovských kultur, a v neposlední řadě odrážejí nejednoznačný postoj umělců k pozitivismu a zbožštění rozumu – zpochybňují vševědoucnost vědy a poukazují na existenci jevů, které zůstávají nevysvětlené a možná i nevysvětlitelné. Tajemno lidského života Rubéna Daría fascinovalo i děsilo.

Oslnění krásou a touha po harmonii – to je Daríův život i jeho dílo. Některé povídky zestárly, mnohé však promlouvají k našemu „konci století" se stejnou naléhavostí a sugestivností, neboť jak věřil Darío, „umění překonává prostor a čas."4

Tato kniha je toho důkazem. Vznikla totiž z iniciativy studentů hispanistiky, iberoamerikanistiky a translatologie na FFUK, které Daríovy povídky zaujaly a oslovily. Je to tedy publikace pozoruhodná a domnívám se, že autor by byl nadšen, že se překladu jeho textů ujali mladí lidé, bez jiného cíle, než je literatura sama. A snad se poněkud neskromně mohu domnívat, že jsme k jejich volbě přispěli i my, profesoři španělské a hispanoamerické literatury, neboť se studiu epochy přelomu 19. a 20. století věnujeme řadu let a ve spolupráci s kolegy z jiných kateder zjišťujeme, jak toto období, vzdálené více než sto let, v mnoha momentech souzní s dnešní dobou a jak vykazuje podobné rysy v různých zeměpisných šířkách. Prostřednictvím několika publikací5 – k nimž se tato antologie tímto přiřazuje – tak má český čtenář možnost do hloubky poznat hispanoamerický modernismus, jenž představuje klíčový moment pro pozdější, světově proslulejší literaturu Hispánské Ameriky. A místo Rubéna Daría je v tomto panoramatu nezastupitelné. Slovy kritika Ángela Ramy, „je to on, kdo rozděluje vody: před Daríem, po Daríovi."6

1. Darío, Rubén. Poesías completas. Madrid: Aguilar, 1975, s. 675.

2. Jak připomíná známá definice Federica de Onís: „Hispánská podoba univerzální krize humanitních věda ducha, která kolem roku 1885 zahajuje konec 19. století a která se projeví v umění, vědě, náboženství, politice a postupně i v ostatních aspektech života, a která tudíž v sobě nese všechny rysy hluboké dějinné změny, jejíž proces pokračuje dodnes." Onís, Federico de. Antología de la poesía espanola e hispanoamericana. New York: Las Américas, 1961, s. XV.

3.„Chile, to ano, vděčím za jednu ohromnou věc: za zasvěcení do boje o život," vzpomíná Darío. Cartas desconocidas de Rubén Darío (1882–1916). Arellano, Jorge Eduardo (ed.). Managua: Academia Nicaragüense de la Lengua, 2000, s. 135.

4. Darío, Rubén. Poesías completas. Madrid: Aguilar, 1975, s. 698.

5. Poláková, Dora. Mezi propastí a nebem. Fin de siecle v prozaickém díle Rubéna Daría. Praha: Karolinum, 2017; Housková, Anna, Svatoň, Vladimír (eds.). Konec a počátek. Literatura na přelomu dvou staletí. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2012; Housková, Anna, Svatoň, Vladimír (eds.). Pokusy o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2016.

6. Rama, Ángel. Rubén Darío y el modernismo. Caracas – Barcelona: Alfadil Ediciones, 1985, s. 9.

www.iliteratura.cz, 12. 5. 2019, Dora Poláková

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: