Islám je náboženství války. Nebo je islám náboženství míru?
V rozhovoru si věc vyjasňují (nejen před sebou a pro sebe) neurovědec a kritik veškerého náboženství Harris a vyléčený radikální islamista Nawáz. Oba o věci něco vědí a mají dost upřímnosti i slušného vychování, takže se „nekonvičkují“, ale přou, ptají a vysvětlují. Závěr nechán na čtenáři, takže jak?
Není islám, je jen to, co si o něm myslí muslimové. Jako u nás socialisté přitvrdili v komunisty a ti přitvrdili v bolševický diktát a rudý teror, tak je to i u muslimů. Nejfanatičtější nepocházejí z chudých, nejsou nevzdělaní a ani dnešní přistěhovalci. Mladí od 16 do 22, zvlášť inteligentní a obětaví všude na světě hledají pro co žít a za co zemřít. Nemáme charisma ani vůli jim něco nabídnout, imámové ano. Povážlivé procento muslimů všech typů má povážlivě velké pochopení pro násilí. Ptal se ale někdo nemuslimů? Dnešní muslimové věří, že jsou ve vesmírné válce dobra islámu se zlem, věří na posmrtné odměny za zásluhy v tomto boji a obdivují mučedníky. V téhle mentalitě je cosi přiznaně handlovního. Jde tu o charakter.
Společnou chybou je sdílená představa komunity muslimů jako soustředných kruhů, najmě to, že do centra dali džihádisty a na okraj umírněné. Stejně špatně by bylo dát doprostřed diagramu křesťanů jehovisty a katolíky s evangelíky až na okraj. Co bychom z toho asi vyvodili?
