Evropa není Amerika, říká spisovatel Patrik Ouředník

Černá, nebo bílá. V reakcích na islám chybí vyváženější střed, říká spisovatel... | foto: ČTK PRAHA Patrik Ouředník (1957) patří k nejpřekládanějším českým spisovatelům po roce 2000. Jeho Europeana je k mání v třiatřiceti jazycích. V roce 2014 získal Státní cenu za literaturu, rok předtím Cenu Toma Stopparda. Vydal přes dvacet knih. Ta poslední vyšla před několika dny a jmenuje se Antialkorán.

LN: V titulu odkazujete na čtyři sta let starou práci Václava Budovce z Budova. V podtitulu na tři roky starý text Tomáše Halíka publikovaný v reakci na heslo „Jsem Charlie“. Který z těch směrů byl pro vás určující?
Řekněme, že Václav Budovec a Tomáš Halík mají přece jen jedno společné: vyjadřují se k něčemu, o čem mají jen velmi mlhavou představu. A to křivdím Budovcovi.

LN: Pozornost ale věnujete Halíkovi. A jeho text hodnotíte dost negativně. Proč?
Tomáš Halík se necítí být Charlie. To mu nikdo nemůže mít za zlé. Háček je v tom, že Halík neví, o čem mluví. To už mu trochu za zlé mít můžeme, tím spíš, že tuze rád promlouvá o odpovědnosti, ale sám ji neprokázal natolik, aby se o týdeníku Charlie Hebdo reálně informoval, než začne dštít oheň a síru. V opačném případě by zajisté mohl nadále nebýt Charlie, ale bylo by mu zatěžko dospět k neomaleným morálním soudům.

S názory a postoji Charlie Hebdo můžeme a nemusíme souznít, můžeme s nimi i hluboce nesouhlasit, ale upírat charlieovcům ideály a dělat z nich bandu cyniků je nejen hloupé a ignorantské, nýbrž i nechutné – vážím svá slova. V dějinách tisku najdeme jen málo příkladů podobné morální integrity.

LN: Tématem vaší knihy je islám, jeho nároky na Evropu a vesměs černobílé, tedy totálně odmítavé anebo naopak nekriticky vstřícné reakce Evropanů. Proč vyvážený střed chybí?
Vesměs černobílé reakce jsou myslím příznačnější pro exkomunistické země, na západ od Východu je situace trochu vyváženější – aniž by se ovšem dalo mluvit o vyváženém středu. Lidé, kteří prosazují zároveň možnost přijímat nové přistěhovalce i nutnost požadovat po dotyčných, aby respektovali pravidla hry, jsou jednoznačně v menšině. V mediálním a politickém světě převažuje uplakaný masochismus a všeobjímající láska k nezápadnímu světu.

Proč tomu tak je, to je téma na dlouhé hodiny. Pokud to zestručníme, původ můžeme hledat ve všeobecném nobis culpae evropských elit – Západ je povolán pykat za své hříchy, reálné i domnělé. K tomu pak přistupuje přijetí amerického modelu normativního multikulturalismu, v němž jsou dílčí zájmy a z nich vyplývající požadavky vnímány jako reakce na svévoli většinové společnosti. Do třetice, opět jako import ze Států, jde o setření rozdílu mezi sociálně motivovanými požadavky a nároky motivovanými nábožensky.

To, co jaksi nedochází věrozvěstům náboženského multikulturalismu v Evropě, je skutečnost, že Evropa není Amerika. V otázkách náboženství nejenže nesdílíme stejná kritéria, ale historicky vzato vycházíme z protichůdné zkušenosti. U zrodu americké tradice stojí hledání pozemského ráje stovkou puritánů prchajících před náboženskou perzekucí Jakuba I.; evropská tradice začíná s osvícenstvím a Francouzskou revolucí. Americká ústava chrání církve před vměšováním státu; evropské ústavy chrání stát před vlivem církví.

LN: Co tedy čeká Evropu?
Nic dobrého.

LN: Proč nic dobrého?
Nic dobrého, pakliže se domníváme, že západní společenský model – vzdor svým slabinám a nedotaženostem – je optimální, to jest nejméně špatný způsob organizace obce. Jedním z pilířů tohoto modelu je právě odluka církve od státu, spočívající na principu – přidržíme-li se osvícenských tradic –, podle něhož je ta která víra záležitostí té které skupiny věřících, a zatímco všichni věřící jsou zároveň i občany, všichni občané nejsou věřící, a tím méně věřící téhož vyznání. Z toho pak vyplývá, že náboženská dogmata jsou nezpůsobilá určovat chod společnosti. Díky tomuto poznání skončily svého času v Evropě náboženské války.

„Všechna práva jedincům, žádná práva skupině,“ řekl kdysi Bonaparte představitelům francouzské židovské obce. Jinými slovy stát chrání každého jednotlivého věřícího, ale odmítá udělovat specifická práva té či oné náboženské komunitě. Na tenhle princip současná západní elita zdá se rezignovala.

LN: Islám musí podle vás projít sebereflexí, „zkouškou dospělosti“. Ukazuje dneska něco tím směrem?
Zásadním problémem islámu je literalistický výklad koránu; kniha je vnímána jako autentický, to jest doslovný záznam božích pokynů. Slovo boží je tu hypostází samotného božství, nebeská ryzost sama. Mentální svět muslima tudíž nepřipouští kritiku; jakékoli zpochybnění koránu je vnímáno jako akt agrese. Devadesát devět celých devět desetin procenta muslimů dá samozřejmě přednost pokojným, nenásilným, útěšným pasážím v koránu před bojechtivými a krvelačnými, ale důsledně vzato nemohou odsoudit ono zbylé promile násilných souvěrců, neboť i oni čerpají z božího zřídla. „To nemá s islámem nic společného“ rovná se buď ignorance, zaslepenost, nebo pokrytectví.

Dospět k možnosti alegorického výkladu svatých knih je vždycky problematické. Křesťanství mělo v tomhle ohledu několikerou výhodu. Zaprvé evangelia nejsou reprodukcí slova božího, nýbrž přepisem po generace ústně předávaných vzpomínek účastníků; a jakkoli to jistě byli mužové mimořádní, mohli čas od času něco nepochopit. Ježíš jim to ostatně pravidelně otloukal o hlavu. Zadruhé tu máme Ježíšovo „Co je Boží, Bohu, co je císařovo, císaři“ – sentence, bez níž by odluka církve od státu bývala problematičtější. A zatřetí měl Ježíš zjevně slabost pro alegorie. Jeho záliba v jinotajných podobenstvích uváděla jeho okolí v zoufalství.

Islám to má složitější, ale iv koránu lze nalézt povolení k nejednotnému výkladu: „Některé verše jsou víceznačné,“ připouští výjimečně Alláh.

V islámských zemích existuje jistý počet teologů, kteří by uvítali možnost nahlédnout korán alegoricky. Problém je v tom, že jsou osamoceni a případně obviňováni z bludařství.

LN: Ve vaší knize jsou výroky typu: „osobuji si právo považovat korán za společensky škodlivý text“ nebo „islamismus je ve svém bojechtivém antidemokratismu nejzřejmější formou fašismu tohoto počátku jednadvacátého století“. V Česku je dnes v politice dostatek takových, kteří by vaše slova rádi vzali za svá. Nevadí vám to?
Je mi vcelku jasné, že podobné věty mohou být citovány v jiných souvislostech a intencích, než byly napsány. To je princip každé polemiky. S tím nic nenadělám.

LN: Změnila se v posledních letech Francie po útocích na redakci Charlie Hebdo nebo na Bataclan?
Budiž připsáno ke cti Francouzům, že ani kauza Charlie Hebdo, ani 13. listopad nevyvolaly v zemi protimuslimskou agresivitu. Pár nápisů na mešitách, pár nadávek, toť vše. Nicméně atmosféra ve společnosti není tak docela stejná; rozladění a deziluze vzrůstající části společnosti nahradily postupně optimismus předchozích generací.

Francie je nejen evropská země s nejdelší zkušeností hromadné imigrace – před Velkou Británií, Holandskem nebo Německem má náskok bezmála jednoho století –, ale po dlouhá desetiletí byla i zemí s nejúspěšnější integrací přistěhovalců. V počtu smíšených, to jest jinoetnických a jinokonfesních manželství, je bezkonkurenčně na prvním místě a nezažila ani rasové a etnické bouře, které propukaly v Británii nebo Holandsku v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Mezi lidmi tudíž převažuje pocit zklamání a jisté trpkosti – plus přesvědčení, že odpovědnost za současnou situaci nese stejnou měrou ta část muslimské populace, která podlehla svodům islamistické propagandy, jako neprozíravost politiků a ideologická zaslepenost médií.

Literární Noviny, 10. 12. 2017, Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3371