Román mladého Angličana Alexe Garlanda (*1970) Pláž (The Beach, 1996) patří bezesporu mezi ty prózy, které čtenáře polapí hned po několika málo prvních taktech vyprávění. Rychlý dějový nástup a následovné svižné tempo, s nímž je příběh rozvíjen, kompoziční segmentace do krátkých kapitol, atraktivní prostředí jihovýchodní Asie, vděčná vrstva odkazů na zábavní průmysl ana mediální obraz světa vůbec – to vše jsou atributy, jež klestí cestu knize k co nejširšímu publiku (nedávná Boylova pop-filmová adaptace Pláže s hollywoodskou ikonou, Leonardem DiCapriem,v hlavní roli je toho nepřímým dokladem). Avšak Garlandův text provokuje chuť do čtení i svým dalším momentem, totiž jakýmsi neustále přítomným spodním proudem dávajícím tušit, že něco není v pořádku, že se pod hladinou popisovaného dění skrývá sice neurčitá, o to více ale zneklidňující hrozba. Předpokládáme, že ve chvíli, kdy tato hrozba vyvře na povrch, kdy přestane být tušenou a stane se hmatatelnou, osvítí naši dosavadní recepci zábleskem vhledu a porozumění a že všechny dosud jen rozmlžené náznaky nabudou ostřejších kontur. Předbíhám, když již zkraje recenze řeknu, že v tomto ohledu Garlandovo psaní klame tělem; abych svůj názor podpořil konkrétním pozorováním, začnu znovu od A, či spíše od B – od Bangkoku.
PLÁN
V jistém smyslu lze Pláž nazvat generačním románem. Ústřední hrdina a současně vypravěč příběhu, čtyřiadvacetiletý Brit Richard, nám toho sice o svém osobním životě příliš neprozradí, jako typický představitel „své“ generace však zosobňuje zdánlivě standardní osud raných dvacátníků, kteří po ukončení školy – a vybaveni zkušenostmi získanými pečlivým sledováním televizních kanálů v bezpečí středostavovských rodin – vyrážejí na dlouhé, několikaměsíční cesty po světě. Jejich cílem je exotika, země vzdálené proamerickému prostoru, jejich ctižádostí je vyhýbat se profláknutým letoviskům, jejich snem je proniknout tam, kam ještě nedorazila kamera Planety zázraků. V knize, respektive v jejím českém překladu, se sami hrdě titulují cestovateli – slovo turista se jeví nepřijatelným a blíží se urážce.
Oproti vcelku nezajímavému průměru svých vrstevníků má však Richard to štěstí, že se objeví ve správný okamžik na správném místě. Když se totiž v jedné z ubytoven na bangkocké Khao San Road náhodou připlete k sebevraždě jakéhosi pomateného Skota, je za svůj traumatický zážitek náležitě odměněn: stane se majitelem mapy, jež ho přivede na stopu ráje – ostrova uprostřed mořské rezervace, nezasaženého dosud zhoubným civilizačním bujením. Jak se však ukáže, ráj není zrovna tím nejlepším označením ostrova, laguny a pláže, u níž již několik let potajmu sídlí mezinárodní komunita lidí Richardova věku a ražení.
Život na pláži, organizovaný v duchu jisté kamarádské pospolitosti, se sice zdá být příjemným a nekonfliktním útěkem od šedivé a uzurpátorské skutečnosti „vnějšího“ světa (vždyť ryb, ovoce i marihuany je tu dostatek), jak se však sled událostí začne ubírat poněkud neočekávaným směrem, celý projekt se – zprvu nenápadně – počíná hroutit. Když nakonec Richard s několika svými novými přáteli pláž opouští, je její písek potřísněn lidskou krví.
POSEDLOST
Váhám, zda označit Garlandův román za utopii, za antiutopii, či za směs obého. Jistě, v každém z těchto případů měl spisovatel možnost navázat na bohatou a dnes již do značné míry klasickou literaturu, a snad tomu tak také částečně bylo. Avšak absence přesahu, který by vedl ke sdělení obecnějšímu, překračujícímu hranice románového světa a mířícímu k vyslovení širší lidské zkušenosti, dává spíše tušit, že uvedené možnosti žánrového zařazení tu pokulhávají. Nikoliv lidé ostrov, ale ostrov své návštěvníky získává a podmaňuje skoro až mysteriózní silou, formuje jejich chování a prožívání skutečnosti až na samu mez normality. „Nepřijde ti tady něco divnýho, Francoise?“ ptá se Richard na začátku svého plážového dobrodružství a jeho otázka, která zůstane bez odpovědi, přesně vystihuje stav věcí: onu „divnost“ totiž nelze uchopit, lze ji pouze kdesi na samém cípu vědomí cítit. Tak jako Neználek na Ostrově hlupáků z Nosovovy dětské knížky ztrácejí obyvatelé pláže postupně pojem o čase a společně s ním též smysl pro realitu – jejich životy jsou určeny Velkým Zapomněním. Rodiny, kamarádi zemřelí po tragickém rybolovu, okamžiky hádek a příležitostné rvačky – to vše má být vytěsněno z paměti a překryto idylickou a bezbolestnou přítomností. Ukazuje se, že cena tajemství dobře ukryté pláže a bezstarostného života na ní je obrovská: zatímco vůdkyně komunity, manipulátorka Sal, se s hrstkou zasvěcenců stará o to, aby nic nepříjemného nezkalilo radostné přípravy na výroční oslavu, ve stínu džungle a marodky potichu umírají lidé, oběti „rajského“ ostrova. Vždyť „do dnešního večera budou nesnáze za námi“ –říká Sal –„už na to nebudeme muset nikdy myslet.“
Tímto způsobem lze Garlandův text číst jako příběh o tom, jak se únik před skutečností pomalu překlápí ve skutečnost daleko drásavější a nebezpečnější, jak cesta „pryč“ vede k životním konfrontacím mnohem důraznějším, než před jakými výletníci toužili uprchnout. Ovšem temná místa ve vyprávění románu (záhadou např. zůstává, proč Skot Daffy předává Richardovi v Bangkoku mapu ostrova tak žárlivě střeženého) vedou čtenáře k tomu, aby spíše než s bdělým zaujetím přistoupil ke knize s logikou, již si text vynucuje, tj. s logikou jakéhosi horečnatého snu.
PŘÍZRAKY
Zajímavá je již samotná postava Daffyho, tajemného příchozího „odtamtud“ – z pláže. Jeho vyšinutí a následná sebevražda, ač zahaleny nejasnostmi, odkazují k tajemnému prostoru, k němuž poskytne Richardovi klíč. A jistě ne náhodou je právě Richardova iniciace stopena v šeru polospánku a později též psychického šoku (při příchodu na ostrov se hroutí duševním vyčerpáním, aby se posléze probudil do „nového“ světa). Ošklivý obraz sebevraha, krvácejícího z přeřezaných zápěstí, se obsedantně navrací a zhmotňuje se stále větší intenzitou, až se nakonec z přízraku Richardovy mysli vyklube halucinace kolektivní.
Ke čtenářskému dojmu jakési totální „pohnutosti“ románového dění pak neobvyklou mírou přispívá i hutná vrstva reminiscencí na americko-vietnamskou válku, respektive na mediální obrazy této války. Je jich tu více než dostatek, počínaje intrem knihy evokujícím rádiové hlášení přepadené jednotky. Lidé na pláži spolu komunikují řečí prošpikovanou žargonem amerických vojáků a Richardovy představy jsou podbarveny reportážními fotografiemi a válečnými filmy. Psychická zjitřenost hlavního hrdiny pak nalézá naplnění v adrenalinových potulkách po džungli a v jakési soukromé hře na válku. Konečně právě „zmagoření je spojený s určitou zemí – s Vietnamem“.
POP
Jenže Thajsko není Vietnam a Richardovo snění zůstává jen – do značné míry infantilní – hrou. Chápu, že se Garland pokusil do knihy vtělit zkušenosti člověka přelomu tisíciletí, který je ve svém prožívání světa odkázán na média (za pozornost stojí, že to, co utváří jednání a rozhodování jeho postav, nejsou cestovatelské zkušenosti – jak bychom mohli předpokládat -, ale především nápady odkoukané z televize). Kdyby spisovatel realizoval jen tento záměr, zřejmě by byl jeho román zdařilý. Stejně zdařilý by mohl být i v případě, kdyby autor zůstal u tématu rozpadu cestovatelské komunity, kdyby se soustředil na motivy nemožnosti jejího dlouhodobého trvání. Ale začleněním spodního proudu zastřených narážek na horečnatý genius loci, jímž ostrov atakuje mentalitu svých návštěvníků, učinil z Pláže knihu tak trochu o všem – a o ničem. Tam, kde čtenář očekává dlouho oddalovanou odpověď na všudypřítomnou otázku: Co je tu vlastně divnýho?, je v závěru pouze ukonejšen lakonickým konstatováním, že po odchodu z pláže Richardovy děsivé vize pominuly a že je vlastně zase vše v pořádku.
Alex Garland napsal knihu o jedné generaci, a především také pro jednu generaci. Z tohoto důvodu rozšířil „jevitě“ Pláže množstvím odkazů na populární kulturu (kromě již zmíněných filmů též komiksy, počítačové hry, seriál MASH apod.). Bohužel to ovšem nic nemůže změnit na faktu, že jeho próze cosi základního chybí. Osobně bych tento nedostatek pojmenoval neuceleností autorské výpovědi.
Alex Garland: Pláž (překlad David Záleský;
Volvox Globator, Praha 1999)
