Necudné epopeje staré Rusi dlouho čelily mravnostní cenzuře

V českém překladu Marcely Pittermannové poprvé vyšly Afanasjevovy Zakázané pohádky

Sexuální seberealizace patří k hlavním zájmům člověka. V mezilidské komunikaci nacházejí široké uplatnění i sexuální témata. Sexualitu a sexuální chování zachycují rovněž nejrůznější slovesné projevy, ať už veršované nebo prozaické. Jen malá část převážně obscénních folklórních projevů byla vydána tiskem. Většina je zachována v rukopisech, v soukromých zpěvnících nepřístojných písní a popěvků, sbírkách košilatých anekdot, rozpustilých pohádek a podobně. Pokud jsou přece jen vydány tiskem, znamenají velkou událost. (Takovouto událostí je nedávný český překlad Afanasjevových Zakázaných pohádek.)

Část erotických textů má povahu přímé výpovědi, kde je všechno řečeno „na tvrdo“. Texty nejsou zašifrované a jsou srozumitelné. Horší je to s texty, které vypovídají o sexuálních tématech nepřímo. Výklad těchto textů může ztroskotat na neznalosti kódu, kterým je výpověď šifrována.

Sexuální názvosloví je v tomto případě opisováno kupříkladu synonymy, eufemismy apod. A někdy jsou projevy erotického folkloru velmi rafinované. Vedle textů zachycujících sexuální témata najdeme i texty, v nichž se nezakrytě hovoří o jiných fyziologických funkcích, jmenovitě o vyprazdňování. Odborně se tyto texty označují jako skatologické.

Historie Zakázaných pohádek
Při vydávání svých lidových legend měl Afanasjev problémy s cenzurou. Největší potíže vyvstaly při edici erotických a skatologických pohádek. Právě recenzované Afanasjevovy zakázané pohádky (Zavetnyje skazki) vyšly anonymně začátkem šedesátých let minulého věku v Ženevě. Povětšinou pak vycházely v cizině. Teprve v devadesátých letech, po pádu totalitního režimu, se objevily v několika vydáních v Rusku.

Co na nich bylo zakázaného, závadného a pobuřujícího? V těchto pohádkách se do značné míry přehrává sféra „materiálního dole“ (Michail Bachtin), tj. sféra týkající se rozmnožování a vyměšování. Porušují se v nich hranice tabu, norem a zákonů, jakékoliv konvence jdou stranou. Jinak netyto texty popsat výrazy sexuální, anální, fekální. Nevyhýbají se zobrazení určitých anomálií a perverzí, sklonů k incestu, homosexualitě a sodomii. Komika obsažená v těchto taškařicích je elementární sublimací sexuality a erotiky i verbální realizací agresivity. V textech se vyskytuje rouhání, jakož i výsměch lidským slabostem a nedostatkům.

Vypravěči si neberou servítky
Obscenita tu dostává syžetový a stylistický aspekt. Jako v jiných cyklech žertovných pohádek se i v těch Afanasjevových počítá s obelstěním a ošálením, klamem a blufováním. Vystupují v nich naivní nebo zase velmi zkušené ženy. Afanasjevovy zakázané pohádky mají také podobu tzv. nebylic, lživých pohádek, neboť se v nich přehání co do množství, velikosti, situací apod. Při pojmenování částí lidského těla a činností s nimi spojenými si vypravěči neberou servítky. Všechno je tu možné, či spíše nemožné. Lidské orgány mívají groteskní podobu, jsou zveličené a všelijak rozcapené. Mohou fungovat též samostatně (viz pole plné vztyčených „fidlátek“). Nevyskytují se žádné romantické nešťastné lásky, ale přízemní vztahy: hned se jde na věc. Větší příchuť pikantnosti získávají v této souvislosti například humorky o popech a jejich ženách. Tak tomu ostatně bylo i ve farářských historkách středo- a západoevropských. Nešlo vyloženě o záměrné útoky proti vykonavatelům kultu.

V Afanasjevových pohádkách, které kvetly stejně v kabacích, krčmách, jako ve šlechtických hnízdech, pozorný čtenář nalezne některé mezinárodně rozprostraněné syžety. Tak příběh o domněle těhotném muži nalezneme již v různých středověkých pojednáních i v Boccacciově Dekameronu. Testament psa nebo kozla zase navazuje na francouzská fabliaux a německé švanky. Historka o tom, že bůh udělenou almužnu mnohokrát oplácí, není ruská, ale obecně evropská.

Srbská obdoba – Nečisté povídky
Afanasjevovy nepřístojné pohádky nejsou jediné svého žánru. V roce 1984 vyšla v Bělehradě v moderním vydání kolekce srbského humoru týkajícího se rozmnožování a vyměšování s názvem Mrsne priče čili Nečisté povídky. Poprvé se však objevila v prvních svazcích sborníku Antropofytheia, který vycházel v letech 1904-1915 ve Vídni. Byly v něm publikovány výsledky systematického sběru erotického folkloru evropských etnik. Iniciátorem byl tehdy vídeňský etnolog a folklorista Friedrich Krauss, který kolem sebe soustředil řadu spolupracovníků. Krauss se zaobíral právě srbským a chorvatským folklorem. Jsou to opravdu pikanterie největšího kalibru; většina z nich je řečena drasticky, zhola, bez dvojsmyslů, narážek a náznaků. Pro dětskou světnici nevhodné! Frekventované jsou tu například motivy „vypouštění větru“. V dobré společnosti je nepřípustné dávat najevo své skryté fyziologické funkce. Vdávání tělesných zvuků je svým způsobem komické. Dotyčný takto může naznačit svou slabost, strach. Tento hlasitý zvuk porušuje též řád, klid a ticho.

Česká paralela: Kryptadia pana učitele Obrátila
Každý sběratel folkloru během své činnosti mimo jiné zaznamenal hrubozrnné erotické a skatologické výtvory, které většinou zůstaly v rukopise. Podezření, že něco bylo zamlčeno, padá na jednoho z největších sběratelů folklorních povídek Josefa Štefana Kubína. Jeho Lidové humorky (1948) jsou až příliš krotké; určitě věděl více.

Zato odborný učitel Karel Jaromír Obrátil (1866-1945) se svými sběry pochlubil v rozsáhlé edici verbálních aspektů sexuality, vydávané pod názvem Kryptadia: Příspěvky k pohlavnímu životu našeho lidu jako soukromý tisk v 15 sešitech. Edice byla dokončena roku 1939. Domníváme se, že málokdo spatřil tuto kuriózní kolekci jako celek, neboť v knihovnách je většinou rozchvácena. Stejně pohnutý osud stihl i zmíněná Antropofytheia. Nonkonformní Obrátil sbíral, kde se dalo. Množství pikantních pojmenování, namlouvací frazeologie, veršovánek, historek a postřehů o sexuálním životě získal ve stolních společnostech ve městě a na venkově, jakož i vlastním terénním výzkumem. Ale buďme spravedliví: Obrátil je také autorem mnoha seriózních publikací a čítanek o velikánech našich dějin. Jako bibliofil shromáždil jednu z největších knihoven starých a obrozeneckých tisků.

V Obrátilových Kryptadiích najdeme i paralely k Afanasjevovým pohádkám: dvě pohádky o muži, který dostal od čarodějnice nebo kouzelného dědečka prsten, jímž mohl libovolně zvětšovat svou „ozdobu“. Největší radost v okolí zavládla, když hloupý Honza svůj „klenot“ pomocí otočení prstenu natáhl až přes rybník. Svou sexuální potencí pak vysvobodil začarovanou princeznu. Tedy nic nového pod sluncem.

K překladu
O některých dílech se říká, že jen tak brzo znovu nevyjdou. Bude se to týkat i Afanasjevových pohádek? Pokud by měly znovu vyjít i v dalších českých překladech, musely by se nutně porovnávat s výkonem Marcely Pittermannové, který nasadil vysokou laťku. V každém případě jí náleží prvenství. Recenzent si nemůže pomoci, ale neustále ho nahlodává pocit, že za českým převodem Afanasjeva trčí omluva překladatelky: Já taková nejsem. Není třeba se omlouvat. Může být něco svobodnějšího než vyjádřit se o hlubinách lidské psychiky?

Bohuslav Šalanda

Alexandr Nikolajevič Afanasjev
(1826-1871) prožil svá dětská a chlapecká léta v guberniálních maloměstech, kde otec pracoval jako právník. Po gymnáziu, jež absolvoval ve Voroněži, studoval na moskevské univerzitě kromě právnických disciplín i vědy filologické a literárně historické.

V roce 1849 dosáhl v moskevském archívu pro zahraniční věci vedoucího místa a setrval v něm až do roku 1862, kdy byl pro podezření ze styku s ruskou emigrací obžalován a zbaven svého postavení. Až do své smrti pak sloužil na různých místech, existenčně živořil v bezvýznamných povoláních. Již od studijních let se věnoval vědecké činnosti, za níž byl vyznamenán akademií věd a zeměpisnou společností. Za studentských let sbíral přísloví.Od roku 1850 publikoval četné studie o ruské mytologii a démonologii. Zároveň pomýšlel na souborné vydání ruských pohádek podle vzoru bratří Grimmů.

Afanasjev nepublikoval pohádky jen z vlastních sběrů, ale také z materiálů jiných sběratelů (kupříkladu svého přítele Vladimíra Ivanoviče Dala). Svou komentovanou sbírku Russkije narodnyje skazky vydal na žádost Ruské zeměpisné společnosti v osmi sešitech v letech 1855-1864. Afanasjevovo vydání ruských lidových pohádek bylo dílo monumentální nejen ve své době, ale podrželo si svůj význam i dnes. Kromě pohádek vydal roku 1859 sbírku ruských lidových legend (Russkije narodnyje legendy, 1859). Na tyto edice navazuje významné dílo Poetičeskije vozzrenija Slavjan na prirodu (3 díly, 1865-1869), které rovněž zaznamenalo značný zahraniční ohlas. Šlo o pokus osvětlit všeslovanský mýtus v jeho celistvosti.

hma

Alexandr Nikolajevič Afanasjev: Zakázané pohádky. Z ruského originálu přeložila a předmluvu napsala Marcela Pittermannová, doslov napsal Miroslav Červenka. Praha, VOLVOX GLOBATOR 1998.

Lidové Noviny, 11. 07. 1998

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3292