Colize, Paul: Back up

Paul Colize rád poslouchá rockovou rozhlasovou stanici Classic 21, kde mezi dvěma písněmi uslyšíte i historky z rockového prostředí. Vždycky prý chtěl napsat knihu o rocku, ale také o locked in syndromu a rovněž detektivku. Proto se rozhodl, že nebude psát knihy tři, ale jen jednu, kam se vejde vše. Tak vznikl román Back up.

Přehlcený mišmaš
Paul Colize: Back up. Přel. Tomáš Kybal, Volvox Globator, Praha, 2016, 296 s.

Roku 1967 zemřou členové rockové skupiny Pearl Harbor. Policie všechny čtyři případy označí za sebevraždu, přestože okolnosti jsou více než podivné. Pozůstalí se s policejním rozhodnutím nesmíří a přijmou nabídku novináře Michaela Sterna vyřešit případ na vlastní pěst... V roce 2010 v Bruselu u nádraží Midi srazilo auto neznámou osobu. Poté co se probrala z kómatu, stala se obětí tzv. syndromu uzamčení. Odmítá spolupracovat a komunikovat, byť pomocí jediného možného prostředku, mrkání. Čtenář má ale možnost poslechnout si příběh odehrávající se v době, kdy světu vládl rock, příběh, který je s oněmi záhadnými úmrtími překvapivě provázaný.

Belgický spisovatel Paul Colize píše detektivní romány, za něž získal řadu ocenění, například Cenu Arsena Lupina či Plume de Cristal. Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří Un long moment de silence (2013, Dlouhá chvíle ticha), Concerto pour 4 mains (2015, Concerto pro čtyři ruce) a Back up (2012, česky 2016).

Inspiraci k napsání románu prý Colize našel při poslechu rockové rozhlasové stanice, kde moderátoři mezi skladbami vyprávějí historky o rockových legendách. Příběhy z mládí plného drog, alkoholu a sexuálních nevázaností, o hudebních začátcích, o trnité cestě ke slávě. Trapasy z pódia i tajnosti ze zákulisí... Autor do svého románu přes tři stovky takových příhod zakomponoval. Podařilo se mu tak na omezeném prostoru věrohodně vykreslit dobu, kdy světu vévodila rocková hudba. Vše podává pohledem neznámého (pojmenovaného X Midi, podle nádraží, kde ho srazilo auto), který „snil [...] o tom, že [bude] tím nejnadanějším, nejvynalézavějším a nejskvělejším bubeníkem na světě". Představuje svou první rokenrolovou desku, Maybellene od Chucka Berryho, popisuje svou vzrůstající lásku k novému hudebnímu stylu, postupně se rozšiřující sbírku desek a také vlastní pokroky při hře na bicí. A zároveň i stále sílící revoltu namířenou proti otci alkoholikovi, proti škole i policii. Líčí i své četné sexuální zážitky, svěřuje se s tím, jak se potulovali po barech v Paříži, Londýně a Berlíně, hráli v klubech a brali drogy. Na každé stránce se objevuje nepřeberné množství jmen a názvů skladeb či alb, kniha by mohla sloužit jako encyklopedie rocku.

Ačkoli se jedná o detektivku, napětí se v příběhu probouzí až ve třetí čtvrtině knihy. Do té doby se čtenář neubrání otázce: jaký je vlastně účel tohoto románu? Když se autor po dlouhém nastiňování okolností konečně dobere k jádru problému, najednou vychrlí mnoho informací, údajů a konspiračních teorií, které však nejsou kdovíjak podrobné ani dobře podané. Mnohem věrohodněji v tomto smyslu vyznívá nedávno česky vydaný detektivní román Francka Thillieze Syndrom E (XYZ, 2016), který mluví o manipulaci lidí založené na stejném principu, jen místo zrakových vjemů jako u Thillieze se v Colizeho knize vychází ze sluchových.

Román Back up je plný nedostatečně využitých nápadů. Čtenář je přehlcen informacemi, které jsou ale jen nahrubo načrtnuté. Teorie o manipulaci lidí pomocí hudby je vysvětlena na posledních několika stránkách, a to ústy specialisty na zvuk, který se zčistajasna objeví a ihned zase zmizí, působí tedy tak nějak navíc. Stejně tak již zmíněný syndrom uzamčení vyznívá jen jako zbytečná výplň. Není ani pořádně vysvětlen, ani pořádně využit, roli tohoto prvku přebíjí skutečnost, že hrdina sice komunikovat nemůže, ale ani nechce. Pokud si čtenář bude chtít udělat lepší představu o tom, co takový člověk prožívá, může sáhnout po autobiografickém románu Skafandr a motýl od Jean-Dominiqua Baubyho (Jota, 2008).

Colize možná mohl upustit od původního plánu nacpat do románu co nejvíc témat. Back up by totiž jako kronika rocku prošel celkem obstojně. Takto jde o překombinovanou knihu, která pořádně nezaujme. Při čtení se pak člověk soustředí spíš na typografické chyby (předložky a špatné dělení slov na konci řádků) a překlepy, kterých v knize bohužel není málo.

www.iliteratura.cz, 3. 7. 2017, Sára Törökováy

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3409