Po prvním svazku sebraných spisů Jana Vodňanského (1941), který pod titulem Ej, moja paranoia mapoval autorovo básnické a textařské dílo, se nyní známý entertainer představuje jako svérázný myslitel a pedagog. Žeň přednášek, projevů a jasnozřivých analýz, léta cizelovaných na četných reprízách pořadů S úsměvem idiota, S úsměvem donkichota, Hurá na Bastilu aj., skosil autor do kolekce nazvané CHODÍCI PAPIŇÁK ANEB ŘEČI U TABULE (Volvox Globator). Ledabylý čtenář by mohl získat dojem, že Vodňanský – pokoušející se o definici postele, navrhující transformaci Rusalky v branné cvičení s vrtulníky a obrněnými transportéry či promýšlející herní strukturu popravy – na nás vyrukoval se standardní parodií scientismu (s precizními nákresy, vzorci a grafy) okořeněnou jazykem moderní filosofie a psychoanalýzy. Avšak není tomu tak. Jakákoli smíchová reakce je pouze sekundárním produktem autentického intuitivního myšlení, které se zde vynořuje a „rozlévá volně do šířky“, aniž by jen na okamžik přestávalo být zakotveno v hlubinách gruntovní dialektiky. A ačkoli se zdá, že jeho největší zásluha spočívá v zdynamizování informačního pole, na němž může osvícenská imaginace orat (špionáž, opera, Karkulka, letkis, langoš, Stalin, Hurvínek …), opět tomu tak není. Vodňanský dokáže jít až za onu příslovečnou pohádku, až tam, kde Manka varuje svého chotě slovy: „Tady už přestávaj študie, Rumcajsi!“ Opravdový badatel ví, že tady vše teprve začíná.
