Zlo jako časovaná bomba

Anglický prozaik, tvůrce filmových scénářů a knih pro děti Ian McEwan (1948) nepíše pro puritány a pokrytce: odtabuizovaná téma násilí, aniž by se snížil k povrchní komice, šokuje (často ve tvaru černé grotesky), pracuje s originální nadsázkou. Nelibuje si v samoúčelných brutálních scénách, ovládá práci s psychologickým napětím natolik, že ho můžeme nazývat intelektuálním Poem, či Hitchcockem. McEwanovi nejde jen o hororovou zábavu jako například Stephenu Kingovi, ale o širší společenskou výpověď. Zajímá se o werfelovskou obsesi (ne vrah, leč zavražděný je vinen), ptá se, kdo se ve skutečnosti stal obětí, kdo vlastně koho terorizuje, co je to zvrhlost a jaký je poměr represe a důvěřivosti. Znamená nebránit se Zlu a prožívat rozkoš z jeho hrůzyplnosti tiché přitakání jeho kompetencí? Tiká v nás Zlo jako časovaná bomba? A umíme se mu vůbec bránit? Čeští čtenáři si podobné otázky možná kladli u románů Betonová zahrada (Volvox Globator 1994), Cizinci ve městě (Mladá fronta 1996), Černí psi (Jota 1996), Nevinný (Jota 1997) a nejnověji u knihy PSYCHOPOLIS A JINÉ POVÍDKY (Volvox Globator/KGB), která v edici Symposion vychází tradičně bez jakýchkoli údajů o autorovi i titulu.

Všech sedm povídek se točí kolem milostného poměru – a není podstatné, zda se v roli vypravěče a milence vyskytne kultivovaný lidoop (povídka Reflexe ochočeného opičáka) či zda se předmětem vášnivé touhy stala figurína z výkladní skříně (Dokonalé bezživotí). Důležitým se zdá být fakt, co se životy protagonistů láska a sex udělaly, jak ho změnily, rozvrátily (povídka Pornografie, Dokonalé bezživotí, ale i V něčí posteli, kde se sex objevuje jako nemilá vzpomínka pro muže, jehož manželka považovala za nemužného), nebo jak jím prošly a staly se minulostí – zde nastupuje až melancholický valér (Dva fragmenty: Březen 199-). McEwan přitom zůstává víceméně v rovině rafinovaných představ (nejotevřeněji popisuje soulože v povídkách Pornografie a Dokonalé bezživotí), pohrává si s nimi, jejich konce nechává otevřené a nejednoznačné (V něčí posteli).

Zlo, jak je vidí autor, má tvar tichého, plíživého zvířete, jež o to překvapivěji dokáže seknout drápkem v nečekané chvíli. Může se skrývat pod nenápadnou hrou, útočí jako předem připravený akt msty (sterilizace O’Byrna v povídce Pornografie), anebo jen probublává pod povrchem komunikace a zase se stahuje (Psychopolis). McEwanovy povídky z roku 1978 jsou tedy založeny buď na metodě šoku, nebo na olupující se prázdnotě a odevzdanosti. Banálně řečeno: spisovateli nejde jen o – pro autora atraktivní – využití sexuálních úchylek, ale o literární zpracování plašení samoty.

IAN McEWAN: PSYCHOPOLYS A JINÉ POVÍDKY, přeložila Marie Brabencová-Válková, vydal Volvox Globator/KGB

Nové knihy, č. 45/97, prosinec 1997, LENKA SEDLÁKOVÁ

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3581