Vězeňský život Charmsova otce

V době přetrvávajícího zájmu mladých čtenářů o tvorbu avantgardního ruského básníka a člena skupiny OBERIU Daniila Charmse, jenž byl po léta umlčován, přišlo nakladatelství Volvox Globator s dobrým nápadem: vydat výbor ze vzpomínek jeho otce IVANA PAVLOVIČE JUVAČVOVA, a dokreslit tak autorův rodinný portrét. Charmsova výjimečnost totiž zdaleka nebyla ojedinělá – i jeho rodiče se vymykali běžnému průměru.

Matka vedla ústav pro propuštěné delikventky a věnovala své práci veškerý um i srdce, otec (1860-1940) byl vynikajícím absolventem námořní školy v Kronštadtu, avšak za účast v ilegálním kroužku teroristické organizace Narodnaja volja byl brzy po dokončení studia zatčen a jako třiadvacetiletý odsouzen k trestu smrti. Později byl ortel změněn: po odpykání trestu v nechvalné známé ŠLISSERBURGSKÉ PEVNOSTI nedaleko Petrohradu poslali Juvačova na nucené práce na tehdy obávaný trestanecký ostrov Sachalin. Z obou těchto smutných míst čerpají jeho vzpomínky, publikované nedlouho po ruském vydání i v Americe (u nás vyšly poprvé roku 1902). Nynější výbor a citlivý překlad je prací Marcely Pittermannové, která také doplnila text vysvětlivkami.

V Juvačovových memoárech před námi defilují teroristé, zloději, vrazi, prostitutky i jejich věznitelé; alkohol pomáhá mnohým alespoň na chvíli zapomenout na bezvýchodnou situaci. Autor neopomněl načrtnout ani portréty kočovníků – původních obyvatel Sachalinu obklopených panenskou přírodou, která představuje útěchu v neradostných dnech vězeňského života. Při čtení textu maně srovnáváme s Dostojevského Zápisky z podzemí a s Čechovovým sachalinským deníkem, podobně jako tato díla odkrývá Juvačov-senior v lidských ztracencích zrnka lidskosti. Dostojevskij i Juvačov disponují též velkou mravní posilou: vírou, která už schází i hrdinům novodobých próz z prostředí stalinských táborů, například ze Šalamounových Kolymských povídek nebo Solženicynova Souostroví gulag. V nich deptání lidské důstojnosti pokračuje a nabývá ďábelských podob: každé udavačství je odměňováno, synové jsou nuceni, aby se zříkali svých otců … Korektních dozorců, jaké ještě najdeme v těchto vzpomínkách, ubývá a jsou střídáni sadisty a kořistníky.

V životě Juvačova staršího a jeho syna nastávaly paralelní situace. Například otec byl přinucen podepsat soudní doznání, kde líčí spojení s lidmi, s nimiž se nikdy nesetkal – tedy s vůdci teroristické organizace. Jeho syn o více než padesát let později rovněž „dobrovolně“ podepisuje výpověď o tom, že svou tvorbou kazil děti a mládež. Teprve v sedmatřiceti letech se Charmsův otec mohl vrátit do Petrohradu a založit rodinu: syn Daniil se narodil, když mu bylo pětačtyřicet. V porovnání s potomkem, který létal po chlebnikovském vzoru do nebe na křídlech svých vizí a pohlížel z absurdního aspektu na životní stereotypy i banality, byl ale jeho otec věcným, exaktním člověkem liberálních názorů. Přestože si otec a syn byli nepodobní, měli jeden společný smysl – cit pro spravedlnost a odpor k ponižování lidské důstojnosti.

IVAN PAVLOVIČ JUVAČOV: ŠLISSERBURGSKÁ PEVNOST, sestavila a přeložila Marcela Pittermannová, vydal Volvox Globator

Nové knihy, č. 43/97, listopad 1997, ALENA MORÁVKOVÁ

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3530