Neškodných a laskavých strašidel je pomálu

Hřbitovy s popraskanými náhrobními kameny, opuštěné rozvaliny kaplí, zalité měsíčním svitem, v šeru zahalené věkovité stavby, jejichž okenice sténají v poryvech větru a podlaha skřípe pod nohama, prastaré hrady na strmých výšinách, hostince uprostřed lesů, jež kdysi navštěvovali lupiči, vřesoviště, mokřady pokryté mlhou, zátoky, na něž bez ustání doráží vlnobití – to všechno jsou místa, kde se podle našich představ obvykle zjevují umrlci, přízraky ve zkrvaveném rubáši, z něhož odpadávají kousky hlíny nebo crčí mořská voda. Lidé si již od nejstarších dob vyprávěli o stínech zemřelých, kteří se vracejí na zem, aby znepokojovali živé a vytvářeli ovzduší neklidu a hrůzy, neboť neškodných a laskavých strašidel je pomálu.

Takto nás uvádí vynikající francouzský badatel Claude Lecouteux do děje své knihy Přízraky a strašidla středověku. Říkám záměrně do děje, ačkoliv se jedná o vynikající odbornou studii. Claude Lecouteux patří totiž k té vzácné sortě odborníků, která dokáže vysoce specializované téma podat formou velmi přístupnou i pro laickou veřejnost.

Jen letmý pohled do obsahu sporně zajímavé knížky nás utvrdí v tom, že jejím zakoupením jsme nepochybili – Strach z mrtvých a hrůza ze strašidel, Pohřební rituály, Nepravá strašidla, Strašidla, smrt, onen svět, Maskovaná strašidla apod.

Kniha nás totiž vede někam jinam než bohužel současná masmédia ovlivňující většinu z nás. Připomeňme si jen – prosím v uvozovkách děsivý – americký film Noční můra z Elm Street. Absurdní návrat jakéhosi Fredyho Krugera s břitvami místo prstů, ničícího životy nic netušících gymnazistů. Nikdo neví proč? Hlavně, že mnozí trpí a stříká spousta krve. A pochopitelně neexistuje žádná logika.

Tu příběhy o mrtvých a nemrtvých v předcházejících staletích vždycky měly. Jen my už jsme ji bohužel ztratili. Ten, kdo se vracel, totiž vždycky pykal za něco ve svém vlastním životě a dostal šanci to napravit. Vzpomeňme si jen na četné příklady strašidel z našeho českého folklóru.

Jak autor upozorňuje, toto ovšem není nic nového, strach z mrtvých provází lidskou společnost od samých počátků. Stačí jen připomenout pravěké kosterní hroby, kde byly nalezeny pozůstatky skeletů se svázanýma rukama nohama. Svým způsobem obranou proti návratu zemřelého byl žárový pohřeb.

Neměli bychom ovšem nikdy zapomenout, že v minulosti mrtví tvořili integrální součást života živých, skutečnost, která z našeho života díky mnoha takzvaným civilizačním faktorům vymizela. Velmi přesně to postihl autor doslovu této nevšední knihy Régis Boyer, který říká: „… jedním z nejvíce alarmujících příznaků totální ztráty rozměru posvátna ze života naší prázdné doby je to, že zemřelé téměř anonymně vyhostila kamkoliv na okraj pavoukovitých aglomerací.“

(Claude LECOUTEUX, Přízraky a strašidla středověku, VOLVOX GLOBATOR Praha 1997, přeložila Barbora Chvojková.)

Slovo, č. 1/11, listopad 1997, Oldřich KAŠPAR

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3521