„Ruské děti nesestaví větu z předem daných slov“, přiznala nová Putinova ministryně školství. Nejen dětem a nejen v Rusku vázne řeč. „Všechno nové jej jen zapomenuté staré...“ dodala myslitelka z Kremlu. Pravda, aspoň pokud se týká chování ruského impéria na východní Ukrajině:
Na malém městě donbasské oblasti se strhne povyk. V Kyjevě jsou prý fašisti a svět se hroutí. Hlasatele apokalypsy ani přišedší ozbrojence nikdo nezná. Po zprávách obyvatelé běží na náměstí, aby se potkali a řekli si o co jde, ale než to stihnou, zaburácí na ně z amplionu: „Taaaakžeee, odteď jsem vojenským velitelem města, čímž přebírám všechnu moc“, „říkejte mi Iljič“ nastane ticho a disciplína. Tak začíná teror a také román Maxima Budčenka s přízračným názvem Umělec války. Umělce malíře Antona i jeho blízké semele válka a zůstane po něm i po nich jen jeho obraz jako vyjádření jakéhosi smíření i nedorozumění, odcizení. Lidé vzati sobě samým nejdřív otupující dřinou a nespravedlností poměrů před válkou, potom propagandou a nakonec válkou. Pokřivené osudy, které podivuhodně ubíhají do zámlky, nikoli ovšem zcela bez naděje. Budčenko vypráví stručně, vyhýbá se filmové doslovnosti, trhákům i kýči. Je to strhující reportáž, ale má hloubku a jeho postavy vidí a cítí znamení své doby a nemají jen osudy ale i vlastní duše.
