Osudová rošáda srdcové postupky

Nabokov plus banální rovná se výjimečné
Osudová rošáda srdcové postupky

Ruský emigrant VLADIMIR NABOKOV ve dvacátých letech, kdy se mu v hlavě rodily konflikty próz Král, dáma, kluk a Zoufalství. Doufejme, že čeští nakladatelé, projevující v poslední době o spisovatele nebývalý zájem, zpřístupní i další rozměr jeho díla – tedy nejenom plánovanou nabokovovskou portrétní studii od Poláka Leszka Engelkinga (Votobia), ale i autorovy práce o ruské a světové literatuře.

„Chci ji zabít,“ svěřil se nakonec mladý VLADIMIR VLADIMIROVIČ NABOKOV (1899-1977) užaslému německému lékaři, k němuž se objednal s banální bronchitidou, kterého však už ode dveří do ordinace bombardoval jen a jen dotazy na téma těžký zápal plic. Hodlal je totiž zužitkovat v závěru románu KRÁL, DˇAMA, KLUK (Korol‘, dama, valet, 1928/ King, Queen, Knave; 1966). Již ve své druhé knize se tedy budoucí aristokratický portýr novodobého dušebolu, žonglér s niternou symbolikou prózy a černokněžník asociativních přívlastků a melodie obyčejné věty projevil jako tvůrce, jehož oslnivý styl je pevně podložen svědomím a precizností. Obdobně založeného partnera jeho texty potkaly u nás: celkově čtvrtý Dominikův citlivý nabokovovský překlad zařazuje nyní Volvox Globator do vlajkové edice Na cestě.

Spisovatelovo zachycení „etnomechaniky“ meziválečné buržoazie z berlínského vilového předměstí působí v kontextu jeho ranější tvorby zajímavě tím, že Nabokov (pobývající v německém exilu v letech 1923 až 1937) do příběhu nevpustil žádnou z bloudících ruských duší (nepočítáme-li ovšem jeho tajný plážový výlet s chotí Věrou Jevsejevnou přes úvodní pasáž poslední kapitoly), jež jinak hustě zalidňují jeho debut Mášeňka (1926), valnou většinu miniatur z oné doby a více či méně hlasitě se procházejí i všemi následujícími „ruskými“ romány (Lužinova obrana, Smích ve tmě, Zoufalství, Oko a Dar). Jakkoli však kniha, publikovaná ještě pod pseudonymem Sirin v jednom z tehdejších 86 ruskojazyčných berlínských vydavatelství, zaznamenává výlučně hemžení novodobého etnika, je v ním implicitně obsažen odstup cizince vůči teutonské brutálnosti a středoevropskému patolízalství.

Jelikož si próza dvacátého století odpykává své trauma z dočasného vyčerpání situačních i výrazových prostředků, není ani pro Nabokovovy delší texty nijak výjimečné, že – řečeno estetickým jazykem – roubují vysoké umění na nízké, že stavějí značně otesaný románový motiv do psychologicky svébytného nasvícení. V případě jeho „druhotiny“, obkružující křečovité stahy manželského trojúhelníka, se z vášně zápletky dokonce rodí velmi čtivé, možná vůbec nejčtivější Nabokovovo dílo, které se samo sobě ještě tolik neodcizuje neustálými odkazy k autorskému konceptu „důvtipného čtenáře“ jako spoluhráče i protivníka zároveň. Spíš než hybatelkou despocií a „disociacemi“ se dokáže zabavit jemnými paralelami a flaubertovskými (Paní Bovaryová) a dreiserovskými (Americká tragédie) vzory.

Onen literárně vděčný trojúhelníkovitý spletenec – ménage á trois aneb domácnost ve třech, jak tomu chápavě říkají Francouzi – by se určitě rád narovnal do decentní přímky, avšak to by musel nejprve zlikvidovat přebytečného třetího. Úlohu křena samozřejmě sehrává zámožný manžel, jenž neostatně v dosti kostrbatém souladu s německou gramatikou jmenuje Dreyer (čistší by bylo Dritter) a jenž ve své neotřesitelné jistotě nemá ani tušení, že jeho ženuška Marta (původně aramejský symbol „paní domu“) zacílila mlsné spády a zbohatlickou znuděnost na synovce Franz Bubendorfa – vskutku „kluka z vesnice“, který přijel do metropole za prací ve strýčkově obchoďáku. Vidina legalizace vztahu zločinem paničku stravuje do té míry, že ze svého jelčanského milence udělá pouhou figurínu, a to s posedlostí, kterou autor nakonec diagnostikuje jako celému triu osudnou. Žolíková postupka z titulu prózy se tak rozpadne na dvě bezcenné karty nedávající v součtu už ani bodík, na dvě srdcové figury uzamčené do jakoby barkeleyovského světa vjemů, které lze kdykoli zlikvidovat pouhou vůlí a spolu s vlastní osobou provždy vyhubit i všechny fantomy číhající za rohem vzpomínek.

Nabokov po jistý čas působící jako entomolog na Harvardu, byl i vynikajícím šachistou, takže neopomene naznačit, že bychom si měli charakteristiky postav vyložit v souvislosti s rozložením sil na čtyřiašedesáti polích: král se hýbe dědovským tempem, ale záměr zakroutit mu ve vlastním paláci krkem nepřinese nic než absurdní mat, flexibilní dáma se zase cítí div ne ředitelkou zeměkoule, jenže střelec na dámském křídle musí skákat pouze diagonálně a ještě k tomu ctít barvu, která je králova, nikoli už královnina. A tak naplněn sémantickou energií až po hrdlo je tento román, jejž bilingvní autor v šedesátých letech ve vlně pořizování anglických překladů svých raných děl obohatil o nové symboly (vzhledem ke své intenzitě jsou tyto revize textologicky závazné jako edice poslední ruky). Věčný literární běženec, o jehož odkaz se od čtyřicátého roku hádají nejméně dvě národní písemnictví a jehož někteří blízcí příbuzní dosud žijí v Praze, stvořil skvělý příběh postavený na třinácté komnatě prostoty, jejíž obsah se k čtenářovu mozku prodere po vrstvách a není už vratný – ledaže by si bláhový vnímatel chtěl z voňavé pečeně udělat neosolenou flákotu. Pokud se tedy textu zmocní médium jiného uměleckého jazyka, jak se o to roku 1972 pokusil polský exilový režisér Jerzy Skolimowski, nemůže to vzdor sebelepšímu záměru dopadnout jinak než „nemotorně“, byťsi vilnou netičku zahrála sama prsatá Lollobrigida.

VLADIMIR NABOKOV: KRÁL, DÁMA, KLUK
Přeložil Pavel Dominik, vydal Volvox Globator

Nové knihy, č. 31/97, srpen 1997, PETR MATOUŠEK

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3532