ANNA mezi MUŽI

SOUKROMÉ ROZHOVORY švédského filmového a divadelního režiséra INGMARA BARGMANA (1918) tvoří společně s knihami Dobrá vůle (1991) a Nedělňátka (1993) volnou trilogii. Nejsou psány jako scénáře, i když podle nich byly filmy natočeny; realizoval je však vždy někdo jiný než Bergman, v tomto případě herečka Liv Ullmannová. Bohužel se tyto základní informace začleňující prózu do kontextu autorova díla ve svazku neobjevují – chybějící údaje tak brání čtenářově orientaci a jsou citelnou vdou na krásejinak pozoruhodné bibliofilské řady Symposium firem Volvox Globator a KGB, kde zatím vyšli Singer, Meyrink a Nabokov.

Bergmanova trilogie se podobně jako jeho dílo Fanny a Alexandr zbývá autorovým dětstvím a vztahy mezi jeho rodiči: volnomyšlenkářskou matkou bigotním otcem, luteránským farářem. Jestliže – bereme-li v úvahu chronologicky vyprávěcí návaznost dílů – Dobrá vůle kroužila kolem režisérova narození a v Nedělňátkách Bergman jako dítě již vystupuje, ocitají se Soukromé rozhovory někde uprostřed. Děti jsou sice už na světě, ale žádné z nich v příběhu nevystupuje. Pět „rozhovorů“, které ovšem nelze chápat striktně ve významu tohoto slova, se věnuje otevřenému, vnějšímu propuknutí manželské krize: vypukla po dvanácti letech vztahu, prakticky však nastala hned po dvou letech manželství, kdy si mladá žena z měšťanské rodiny uvědomila, že matčina slova varující před sňatkem se starším „slabošským“ knězem a poukazující na společenskou i duchovní mesalianci, byla pravdivá.

Rozhovory (první dva z nich jsou z roku 1925, třetí je datován 1927, čtvrtý se vrací zpět do roku 1925 a pátý je z roku 1934) jsou prostorem pro demaskování několika vztahů: mezi manželi Annou a Henrikem, mezi Annou a jejím mladým milencem Tomasem, mezi Annou a její „mamá“ a mezi Annou a farářem Jacobem. Prozrazení hraných rolí a předstírání postav provázejí myšlenkové a citové zmatky. Přitom zajímavé je samozřejmě nejen to, co si postavy sdělí, jak spolu komunikují, ale především to, co zůstává skryto. Do „děje“ tvořeného prakticky milostným trojúhelníkem, jeho přiznáním a rozpadem zasahuje okrajově komentáři i vypravěč-pozorovatel, jehož role však není v knize nijak významná.

O to pozoruhodnější je vztah mezi Henrikovým nadřízeným – farářem Jacobem – a Annou. V úvodce mu mladá žena vyzpovídá ze svého odporu k manželovi, v závěrečném epilogu (který ovšem současně slouží jako prolog) odehrávajícím se v roce 1907, kdy se sedmnáctiletá tvrdohlavá a vzpurná Anna chystá ke konfirmaci, se s ním setkává jako autoritou, vedle níž si ještě více uvědomí propastný rozdíl mezi svou svobodomyslností a nezralostí manžela, jenž od své ženy vyžaduje trvalou oporu. A milenec? Student teologického semináře, potácející se mezi výčitkami a rozkoší, se Anny bál a po deseti letech utekl. Po deseti letech jí byl schopen říci, že vztah určuje ona a že on dělá něco, co vlastně nechce. A tak Anna setrvává u své odpovědnosti starat se o člověka, který jí byl svěřen; o bezbranného a despotického manžela.

INGMAR BERGMAN: SOUKROMÉ ROZHOVORY
Přeložil Zbyněk Černík,
Vydal Volvox Globator/KGB

Nové knihy, č. 32/97, srpen 1997, LENKA SEDLÁKOVÁ

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3499