Rafinovaně jednoduchý příběh

(Vladimir Nabokov: Král, dáma, kluk. Přeložil Pavel Dominik. Volvox Globator, edice Na cestě, Praha 1997. Náklad neuveden, cena 248 Kč)

Román Vladimira Nabokova Král, dáma, kluk vyšel roku 1928 v Berlíně, kam spisovatel ve dvaceti letech s rodiči a sourozenci uprchl z bolševického Ruska. Autor jej napsal mateřským jazykem, rusky, stejně jako ostatních sedm románů, které vznikaly v Evropě předtím, než Nabokov počátkem války podruhé emigroval – do Spojených států, kde začal psát výhradně anglicky, s výjimkou dopisů a veršů. (A v angličtině vytvořil se sobě vlastní ironií a zálibou v symetrii a rafinovaných náhodách také osm románů.)

Ve druhé polovině šedesátých let, kdy už bydlel na své poslední stálé adrese – v apartmá alpského hotelu ve švýcarském Montreux – upravil pro vydání v USA anglický překlad původního textu, který připravil jeho syn Dmitrij. Nyní vydává nakladatelství Volvox Globator českou verzi Nabokovova raného románu, kterou z anglického přepracování přeložil Pavel Dominik – pečlivě a s citem pro jazykový detail či hříčku, jež právě u tohoto autora bývají pevně spojeny s významnou stránkou textu.

V románu Král, dáma, kluk Nabokov ukazuje, že i nejbanálnější děj – milostný trojúhelník tu tvoří bohatý strýček, jeho manželka a mladý příbuzný z provincie – je možné vyprávět tak, aby čtenář i při opakovaném čtení objevoval stále nové zápletky, tajemství, souvislosti a nezodpovězené otázky. Kdo je sečtělý, nalezne narážky nejen na Balzaca, Flauberta, Tolstého, Puškyna, Dostojevského a další klasiky, ale také řadu připomínek ostatních Nabokovových textů. Tento zdánlivě nasládlý příběh ovšem zároveň pojednává o stálém předmětu autorova zájmu – o lidské smrti a smrtelnosti vůbec. Milenci se natolik zahleděli do vlastních představ, jak se zbavit překážejícího manžela, až jim uniklo, že sami nejsou nesmrtelní. I jejich vztah je v jistém smyslu plodem imaginace: mladý příbuzný se vlastně, podobně jako Humbert v Nabokovově Lolitě, zamiluje do své představy – první den má totiž rozbité brýle a vidí jen barevné skvrny. A posléze se ukazuje, že i ostatní postavy v sobě vidí především svou představu o druhém. Závěrečná tragédie je tak mimo jiné výsledkem jejich vzájemně se míjejících projekcí.

Týden, 21. 07. 1997, TOMÁŠ GLANC

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3642