KRÁTKÉ PRŮKLEPY do banalit i výstředností

Někdy zjevují trpkost celého života, jindy se představují jako imprese. Takové jsou povídky výboru PRÁZDNÉ CESTY finské spisovatelky a výtvarnice ROSY LIKSOM (1958). Víc než povídky oslovují jako bezejmenná, ztracená torza násilí, jež spoutalo lidské srdce jako černý pavouk. Liksomové krátký, až anekdotický žánr má nejblíž ke grotesce nakažené často nějakou obsesí.

Život a smrt se jako spojité nádoby stávají neomezeným polem autorčiny ironicko-dryáčnického stopování toho, pozůstalo z něčí duše. Život a smrt v nejomšelejších i nejvypjatějších podobách. Každodenní postrkování života ke smrti probíhá přes deformace, netečnost, úpadek, nenávist, vraždu, ale i naději na změnu, lepší způsob přežití. Jeho popis autorka programově nepřizdobuje, líčí ji bez jakéhokoli zjemňování: „homouš“ je proto „vodkráglovanej“, ten, kdo byl zavražděn prostě „zdechnul“. A život jde dál. Žádné výčitky svědomí. Situace se řeší jednoduše, přímočaře, primitivně, protože stejní jsou i „hrdinové“ povídek.

Do popředí jsou vystrčeny ženy, které neřeší citová traumata, nehledají identitu ani se nesnaží intelektuálně realizovat. Většinou přecházejí k činu: když je například jejich muž štve, zbaví se ho. Nikoli rozvodem, ale mordem. Nadsázka je pravděpodobně nejsilnější zbraní Liksomové. Koresponduje také s jazykem, nespisovnou mluvou zbarvenou argotem. Pokud autorka charakterizuje vnitřní monolog či rozrušení „asociála“- „průměrného“ člověka přesvědčeného o své pravdě – použije k tomu zcela správně odpovídající jazykovou vrstvu, z hlediska běžného čtenáře syrovou, snad až výstřední. Nepřikrášlené realitě adekvátně přísluší „nekulturnost“ mluvy připomínající salingerovské Kdo chytá v žitě.

Liksomové průklepy do banalit i výstředností jsou nahlíženy jakoby divadelním kukátkem, které zmenšuje. Před očima se odvíjí revolverový děj, který zcela instinktivně útočí na iracionální sféru. Postřeh, pocit, nálada jsou přitom podány se skrývaným půvabným trikem: nezastíraná obyčejnost zastírá, tvoří její básnické rozměry. Groteska tak souzní s podobenstvím, humor se smutkem. Právě tento náhlý melancholický smutek, stav nutného osamění, prochází všemi povídkami jako poslední účtovací instance.

ROSA LIKSOM: PRÁZDNÉ CESTY
vydal Volvox Globator

Nové knihy, č. 20/97, květen 1997, LENKA SEDLÁKOVÁ

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3765