Nebáječná léta bez úsměvu

Známá popularizátorka severoamerické prózy Olga Špilarová (přeložila mj. Kerouaka, Barautigana…), která v osmdesátých letech patřila k redakční elitě Odeonu, nyní žije ve Francii – tam také napsala svou první prózu RÝŽOVÁNÍ ZLATA V OSLÍM POTOCE.

Vydalo ji nakladatelství Volvox Globator s doslovem Patrika Ouředníka – a právě jeho slova, že autorčin příběh vyznívá jako pojednání o nemožnosti tragédiev Čechách, jsou poněkud v rozporu s ironickým slovním spojením „rýžování zlata“ v titulu knihy.

Špilarová přichází ve své prvotině s mozaikou několika vzájemně se prostupujících příběhů, pokračujících od sedmdesátých do devadesátých let. Tříšť osudů jednotlivých postav jí dává možnost začlenit do textu nejrůznější vypravěčské a stylistické polohy. Této příležitosti také autorka zhusta využívá, s gustem i se šarmem – místyaž rozmařile naznačuje svou suverénní schopnost slangové promluvy – balancuje na laně parodie a ví si pochopitelně rady i s úskalími persifláže. Nicméně dbá především o to, aby její vyprávění bylo od počátku trsovité a fragmentární. Proto si vybírá relativně modelové, až emblematické syžetové situace, proto zde figuruje v lapidární zkratce politika, exil, láska, studentský život. Objeví se tu sladkobolný motiv a vzápětí se dostaví jeho postmoderní znesvěcení – v podobě tragikomedie incestu z nevědomosti. Pod tím vší se skrývá onen sarkasticky míněný motiv „rýžování zlata“, tj. pokus vtisknout nejen tehdejšímu, ale i soudobému proplétání vlastních a cizích osudů nějaký zřejmý smysl. Jediným psychologicky verifikovatelným rezultátem se však stává bezpočet podivuhodných i banálních komorních tragédií…

Olga Špilarová rezignuje na lineární tvar vyprávění, je jí mnohem bližší poloha střídmého experimentu, stylistické parafráze, manévrování s rozmanitými narativními postupy – leč to vše se odehrává nikoli v širokodeché epické řece života, nýbrž povýtce v pomyslném českém „Oslím potoce“ minulého dvacetiletí. V\brané scény vesměs demonstrují šedivost, nezáživnost, trapnost, nepřirozenost tehdejšího času – ošidnost však spočívá v tom, že tento univerzální životní pocit záhadně přeputovává i do let devadesátých a že na mnoha osudech již nelze pranic změnit. Zbývá jen rekapitulovat obecnou nebáječnost minulosti i přítomnosti a konstatovat, že před přitakávajícím pousmáním prozaička dává jednoznačně přednost sarkastické grimase.

Olga Špilarová: Rýžování zlata v Oslím potoce.
Vydalo nakladatelství a vydavatelství Volvox Globator v roce 1996.

Autor (1946) je literární kritik; působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na Fakultě sociálních věd UK.

Lidové noviny, 31. 5. 1997, Vladimír Novotný

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3721