Drzý bůh informační anarchie

Zásluhou nakladatelství Volvox Globator se našim čtenářům představuje Současný německý spisovatel Sten Nadolny svým zatím posledním románem BŮH DRZOSTI HERMÉS, který přeložil Radovan Charvát.

Sten Nadolny, autor několika románů i subjektivně laděných úvah o práci romanopisce (Vyprávění a dobré úmysly, 1990), je u nás stále téměř neznámý, ač jako ročník 1942 nepatří k nejmladší generaci německých spisovatelů. Je ovšem pravda, že svůj první román (Síťová jízdenka, 1981) vydal teprve na prahu čtyřicítky a neskutečným bestsellerem se stala až jeho druhá kniha, Objevení pomalosti z roku 1983.

V Nadolného podání je Hermés bůh komunikace, je to božský organizátor, bůh obchodníků, zlodějů i řečníků, především však bůh šťastně nalezených cest, tedy božský průvodce těch, kdo putují a bloudí. A vskutku – všechny romány Stena Nadolného jsou především příběhy (zvláštních) cest. Síťová jízdenka líčí klíčovou epizodu v životě jistého Ole Reutera, jenž léčí svou životní krizi a nerozhodnost z ní plynoucí excesivním cestováním železnicí. Jeho popisky, ironické postřehy a úvahy o životě jsou velmi moderní formou pitoreskního románu. Ale Síťová jízdenka je také román o rychlosti, nestálosti a rozptýlenosti dnešního světa.

Druhý román, Objevení pomalosti je protipólem prvního. Vypráví osudy anglického mořeplavce Johna Franklina, avšak za tímto příběhem s kunderovským názvem se skrývá precizní studie o čase, připomínající francouzského filozofa Paula Virilia: skutečnost se mění v závislosti na tom, jak rychle či pomalu se v ní pohybujeme, a prostor románového vyprávění je prostor pohybu pomalého, vidoucího. Znakem svobody ve světě expanzivně se šířících informací je schopnost zpomalit, nenechat se strhnout či dokonce zaslepit rychlostí.

Bůh drzosti Hermés je návratem k pikaresknímu modelu románu, avšak věc se komplikuje hrou s antickou mytologií, tedy humornou konfrontací dvou rozdílných světů. Nadolny tu pracuje metodou superpozice: svět konce tisíciletí „převrstvuje“ světem někdejších bohů, kteří dík své nesmrtelnosti přesahují horizont pouze lidských dějin. Nestojí však (stejně jako bohové Homérovi) zcela stranou, učí se a alespoň někteří z nich se dovedou přizpůsobit novým situacím. Například takový Héfaistos, neurotický patron pokročilých technologií a technického pokroku, který se zmocnil světa a právě se snaží vydělat na rekonstrukci východních oblastí znovusjednoceného Německa. Zeus, žel, poněkud zemdlel a svou manažerskou úlohu zanedbává: žije v Americe a věnuje se golfu, zatímco zářný Apollo propadl televizi a nechává se oslovovat maestro.

Héfaistovým protihráčem se v románu Stena Nadolného stává Hermés. Stojí teď jako rušitel zavedených pořádků na straně graffitistů, sukničkám a záškoláků. Héfaistos, jenž je ztělesněním entropického principu, pracuje na dokonalém systému, protože touží zemřít, a do svého systému elektronicky řízeného pravoúhlého světa chce zapojit i Herma jako televizně prezentovaného ducha doby. Neuspěje, protože Hermés je především ten, kdo jako bůh křižovatek vyvolává šum v informačních kanálech a rozvrací tendenci k entropii, neboť nutí k dešifrování nejasného a k dorozumívání přes úzké hranice kódů. Vysvobodí boha opětované lásky a Héfaista přelstí. Svým kradmým konáním i sklonem k drzému požitkářství dává smysl smrtelnosti, protože proti světu dokonalé informatiky ukazuje, že život je dar, šťastný nález, lupičova kořist, nic, co by bylo možné držet a mít. Hermés je archaická figura, je to bůh „jednoduchého sčítání, nematematického, jak je provádí život“. A Hermés je především chodec, bůh lidského tempa – a do jisté míry i bůh lidské naděje.

Nadolny, v jehož díle pozorný čtenář zaznamenává i ohlasy současné filozofie (Paul Virilio či Michel Serres) miluje příběhy, nikoli však kvůli jejich zápletkám. Miluje vymýšlení příběhů, protože se jako autor v jejich zápletkách sám ztrácí: zastavuje se, uvažuje, hledá nové cesty a objevuje překvapivá východiska. Vyprávění není výsledek či shrnutí události, nýbrž je to cesta, která se sama tvoří. V jednom z rozhovorů řekl: „Život, podřízený hledisku časové úspory, brání, abychom viděli druhého. Dáme-li se s nějakým člověkem do řeči, může se snadno stát, že se odchýlíme od cesty, kterou jsme si předsevzali a která údajně vede k cíli. Lidé však zapomínají, že právě toto odchylování je život.“ Jeho romány jsou vtipným a elegantním záznamem této jeho zkušenosti s řečí a psaním. Anarchie, které se místy dovolává, není umělá ani chtěná, nýbrž je to anarchie pomalých počtů nepředvídatelného, protože smrtelného života.

Lidové noviny, 31. 5. 1997, MiroslavPetříček jr.

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3878