Olga Špilarová plašila konstrukcí strach z banality

Prozaický debut pětačtyřicetileté překladatelky z angličtiny Olgy Špilarové nazvaný Rýžování zlata v Oslím potoce neponechává nic náhodě. Zpočátku se jeví jako autorsky nezažitá koláž, která pohodlně věří, že cosi z toho samo vyleze. Vstupní chaos postupně přechází ve svůj opak: každý další textový segment poutá větší pozornost jako dílek v puzzle – čtenář čeká jaká další partie prózy bude díky němu vyskládána v patřičný obraz. Vše, co se vybrané figuře přihodí, musí být do poslední tečky „kompatibilní“ s tím, co zažívají ostatní postavy.

Hlavní hrdinka, ve všem průměrná Dita Kovářová, ročník 1959, prožívá banální příběh ve znormalizovaném, zmrtvělém Československu. Osudově se zamiluje do jistého Petra Škody, s nímž otěhotní; ten, aniž se to stačí dozvědět, emigruje. Ditě v šedivém bezčasí odkapávají léta, s vypětím sil, znavená dojížděním za prací na druhý konec Prahy, se věnuje své dceři Julii, citově se není schopna přimknout k žádnému dalšímu muži. A když se poameričtělý čtyřicátník Petr Škoda vrací po revoluci do vlasti jako dravý podnikatel, zaplete se s dívkou Julií, aniž - na rozdíl od čtenáře – tuší, s kým má tu čest.

Smutná tuctovost existence, jíž Dita reprezentuje, Špilarovou přitahuje i děsí. A tak autorka „rozhýbe“ dění a ilustruje malost normalizačního přežívání plejádou postav, které se musí porvat se skutečnými dějinami, s událostmi, jež lámaly epochy (Jubilejní zemská výstava, založení republiky, celosvětová hospodářská krize, válka, koncentráky, stalinistické represálie). Však se také Dita „probere“, lidsky zmátoří až v devětaosmdesátém roce. Teprve po revoluci se jí podaří dokončit vysokou školu, kterou přerušila kvůli Julii; pak jí v dalším studiu zabránil horlivý komunista Vacek, neboť se v zaměstnání nedostatečně politicky zapojila.

Patrik Ouředník v doslovu oprávněně vyzdvihuje, že „příběh rozložený na desítku životních osudů, je podán s mírou jazykové sebejistoty zjevně přesahující obvyklý průměr“. Špilarová se vskutku suverénně pohybuje v rozličných stylových rovinách, tam, kde dějiny mají tah, skládají věty ucelené významy, vykazují jinou „nosnost“ než roztrhané, nezávazné řeči a frky v hospodách a fabrikách. Ale když Ouředník otázkou tvrdí „Jak jinak se může autor pokusit popsat zkušenost lidského osudu v rozpadlém, beztvarém čase – než paradoxně – ve výsostně formální podobě?“ pak jeden z možných způsobů výpovědi činí jediným možným. A už vůbec není pravda, že nebýt té výsostné formy, považoval by čtenář Ditu za nesnesitelnou husu. Neboť kdyby nebylo této formy, Dita by musela být napsána jinak; nelze ji proto vytáhnout z autorčiny konstrukce a „obnaženou“ ji charakterizovat. To ukazuje i na hlavní úskalí „Rýžování zlata“: Špilarová si nakreslila šachovnici a po ní pohybovala nepříliš životnými figurami tak, aby jí všechno pěkně vyšlo. Poučné, ale tezovité.

Olga Špilarová: Rýžování zlata v Oslím potoce. Doslov Patrik Ouředník. Volvox Globator, Praha 1996, 104 strany

MF DNES, 18. 2. 1997, Josef Chuchma

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 3947