Dvakrát Herman Hesse: Zavědcení do lásky a osobního humanismu
Nejen téma dokonale prokresleného nesobeckého Já v mužském světě líká čtenáře v románech HERMANNA HESSEHO (1877 – 1962), německého humanisty a dědice národní tradice tzv. Bildungsromanu (vývojového románu). Pražské nakladatelství Volvox Globator nyní doplnilo českou bibliografii laureáta Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1946 o další dvě cenné knihy.
Hesseho raná, čechovovsky subtilní povídka ČERVENEC (1921; přeložil Radovan Charvát), zařazená do miniaturní Malé řady, soustřeďuje některé prvky vývojových traktátů do limitovaného, přesto velmi otevřeného prostoru krátké prózy, při jejímž sestupu do lidského nitra lze zaslechnout hlas jungovských inspirací i nedávno dokončeného Demiana (1919). V poetickém divertimentu, ve švýcarské selance tolik blízké právě Strýčku Váňovi ve Višňovém sadu i pro svůj stylistický duch závěru devatenáctého století, prožívá Jinoch Paul Abderegg zasvěcení do lásky: čtení dobrodružných eposů, kouření doutníku a skládání rýmovaček na domácího učitele mu po odjezdu krásné Thusneldy připadá, jako by to všechno bylo pře dávnými časy. Dětinství, dětinství! Těchto Hesseho proměn dítěte v muže si zčásti všimne i výbor Milostné příběhy, který z jeho drobniček o mužích a ženách na podzim připravuje pražský ERM.
Slibně s vyvíjející edice Medusa vydala knihu, kterou může Volvox Globator nahlásit jako jeden z vrcholných edičních počinů roku: HRA SE SKLENĚNÝMI PERLAMI (1943) v překladu Hesseho českého překladatele Vratislava Slezáka si totiž prožila několikaletou kalvárii v ekonomicky umírajícím Odeonu. Do Hesseho románu, kam se opět promítla z rodinného podhoubí kořenící fixace na asijské filozofické systémy a jejich spásonosnost pro západní civilizaci, se otisklo přesvědčení o nutnosti návratu ke klasické humanistické tradici, jejíž rozpad vrcholí právě další nesmyslnou válkou. Autorova summa vstupuje do symbolického sporu mezi racionálním a duchovním přístupem ke světu, mezi životem ve slovech a životem v kontemplaci. Tím Hesse navazuje nejen na své starší podobenství o umělecké tvorbě Narcis a Goldmund (1931), ale sledováním pozice výlučně hudební a duchovní kasty Perlohráčů, diskutuje především se slavným německým vývojovým románem Viléma Meistera léta učednická Johanna Wolfganga Goetha a jeho řádem Věže (s oběma texty vede v roce 1947 polemiku Thomas Mann v Doktoru Faustovi; řád Věže zaujel zase Williama Butlera Yeatse). Hesse dává vyvrcholením románu najevo krédo své generace a svého stavu: Jedině aktivní osobní, snad i altruistické angažmá má šanci být společnosti k užitku. A to neplatí jen pro čtyřicátá léta.
