Glocer, Vladimír: Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms

Můj muž Daniil Charms
Vladimír Glocer: Marina Durnovo. Můj muž Daniil Charms. Přel. Michaela Pešková, Volvox Globator, Praha 2005, 128 stran

„Když se člověk ožení s tím, s kým chtěl,
znamená to, že dosáhl toho, oč usiloval.“
D. Charms, 1933

Vzpomínková kniha Vladimíra Glocera Můj muž Daniil Charms vyvolala před pěti lety v Rusku oprávněné nadšení. Už proto, že se mělo za to, že „charmsovské bádání“ skončilo u literární pozůstalosti, uchované pečlivě spisovatelovým druhem ze skupiny OBERIU, Jakovem Druskinem. Literární historik Glocer, jenž se dílu Daniila Charmse soustavně věnuje přes čtyřicet let, nám předkládá vzpomínky Charmsovy druhé ženy Mariny Malič-Durnovo, tak jak je zaznamenal při své návštěvě v jejím novém domově – ve Venezuele.

Jedinečnost a vzácnost těchto vzpomínek spočívá zejména v tom, za jakých okolností a že se je vůbec podařilo zachytit. Glocer v 90. letech trpělivě sledoval napohled beznadějnou stopu Charmsovy ženy, která vedla kamsi do jižní Ameriky. A téměř zázrakem se mu podařilo objevit stále žijící, více než devadesátiletou vdovu po Daniilu Charmsovi, navíc schopnou souvislého vyprávění o svém bohatém a druhdy tragickém osudu.

Stěžejním bodem Glocerova zájmu je pochopitelně její manželství s Daniilem Charmsem, které však trvalo pouhých osm let (1934–1942). Durnovo odhaluje svého muže, známého spíše jako velkého umělce, mystifikátora a baviče, z pohledu osobního až intimního, aniž by však svůj či jeho osud zbytečně patetizovala. Zcela věcně se dotýká například jeho věčných nevěr či rozporuplného vztahu k dětem. Charms, který byl ve 30. letech populárním spisovatelem dětské literatury a redaktorem dětského časopisu Čížek, děti přímo nesnášel. Zvláštností vzpomínek je jejich téměř naprostá apolitičnost. Marina Durnovo líčí hladomor, bídu, komunální byty i Svaz spisovatelů, ale nikdy nemluví o politice. Dokonce i tajnou policii zmiňuje jen jaksi mimochodem, jakoby v intencích Charmsových povídek („Jednou Daňu zavolali na NKVD…“). Stejně „mimochodné“ jsou v jejím podání i okolnosti spisovatelova zatčení. Jednoduše ho jednou zatkli, odvedli a pak už ho nikdy neviděla. Podobně jako v básni Ten, který vyšel z domu (1937), kterou Charms jakoby předjímal svůj vlastní osud (Pak jednou zmizel v červáncích / Tam, kde je černý les ./ A ještě z něj, / A ještě z něj / Ještě z něj nevylez.) Jak nevzpomenout v této souvislosti „třetího barda“ Alexandra Galiče, který napsal svou Legendu o tabáku právě na tuto Charmsovu báseň!

Vzpomínky Mariny Durnovo se však netýkají pouze života s Charmsem. Líčí hrůzný život po jeho smrti v obléhaném Leningradě, evakuaci v náklaďáku plném rodin spisovatelů, pobyt v Německu, strastiplnou a nebezpečnou cestu ze zajateckého tábora přes Paříž až do Venezuely, kam utíká s mužem své matky.

Ve srovnání s memoáry jiných žen ruských spisovatelů, zejména s obsáhlými Dvěma knihami vzpomínek Naděždy Mandelštamové a knihou Psáno kurzívou Niny Berberovové, jde o dílo mnohem skromnější, jak obsahem, tak i rozsahem. Narozdíl od Mandelštamové Marina Durnovo málokdy jmenuje konkrétní osoby, víceméně se omezuje na okruh své rodiny a nejbližších Charmsových přátel a souputníků ze skupiny OBERIU – Druskina, Vvěděnského, Olejnikova a Lipavského. Kniha také nečiní žádná závažná odhalení, neusvědčuje ruskou literární obec z malověrnosti, zrady či zbabělosti, jak to dělá Mandelštamová či Berberovová v případě ruské literární emigrace. Marina Durnovo není memoaristka, ani spisovatelka a její vyprávění je spíše než chronologickým uspořádáním událostí, jakýmsi intuitivním vzpomínáním na prožité, což v určitém ohledu může snižovat jeho věrohodnost. Především je však možno v jejích vzpomínkách spatřovat autentickou výpověď o tragédii celé první poloviny 20. století, o tragédii umělců a inteligence v sovětském Rusku a v neposlední řadě i o vlastním tragickém osudu, zmírněném snad možností podat svědectví. Slova o Rusku v závěru knihy by za jiných okolností možná zněla pateticky. V kontextu vzpomínek jejich autorky jsou však vlastně obyčejná a dokonce svým způsobem smířlivá: „…když se vracím k tomu, co bylo, když myslím na to, co udělali s Daňou, (…) nenacházím pro ně žádné ospravedlnění a nemohu odpustit (…) své zemi to, co jsem tam prožila. Nikdy nemohu zapomenout a odpustit. (…) Za žádné peníze… za nic na světě… ať by mi dávali cokoli… prsteny, brilianty. Už nikdy v životě neuvidím Rusko!“

www.iliteratura.cz, 6. 4. 2006, Alexandr Jeništa

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4434