Zombie - Příručka pro přežití: Zombíci sežrali kreslíře - 70 %

Za oponou lidských dějin se již ukrývali vlkodlaci, upíři, tajné společnosti a bratrstva. Celkem snadno si lze představit, že uvedené skupiny ovládaly a určovaly chod historických událostí. Scénárista Max Brooks přichází s poměrně inovativním nápadem, že vše bylo ve skutečnosti jinak.

Od počátku dějin lidstva se vydávali na pochod nemrtví a hrozili zachvátit celý druh homo sapiens. Podívejme se blíže na tuto pitevní a anatomickou příručku, jakže to tedy ve skutečnosti bylo.

První dochované zmínky na setkání se zombie v podobě jeskyní kresby nás vrátí nějakých 60 000 př. n l. do stepí střední Afriky. Tam se možná poprvé stalo, že pračlověk pozvedl na svou obranu pazourek a provedl jím trepanaci lebky na nemrtvém. Hned o kapitolu dále se přemístíme jako strojem času do Egypta 3000 př.n l. a dozvíme se co vedlo staré egypťany k odstraňování mozku z mumifikovaných těl, zda tento zvyk měl funkci čistě obřadní, nebo praktickou. 121 n. l. Se přeneseme do Fanum, Cocidi v Kaledonii a i zde má Max Brooks vysvětlení pro armádní rozkaz číslo osmatřicet, který se četl každé legii ve všech koutech římské říše.

Nastíní možnou teorii o tom, co skutečně vedlo císaře Hadriána ke stavbě masivní zdi po celé šíři severní Británie.

Dále ještě navštívíme střed Tichého oceánu v roce 1579, Sibiř 1583, 1611 feudální Japonsko, 1690 jih Atlantského oceánu, 1862 Svatá Lucie ve východním Karibiku, 1893 francouzská severní Afrika, 1942-1945 Harbin japonský loutkový stát Mandžukuo, 1960 Bělgoraňsk Sovětský svaz a konečně se po sáhodlouhém a otravném přehledu suchých dat dostáváme do nedávné doby v roce 1992 v Národním parku Joshua Tree. Co mají zdánlivě nespojitelná data a místa naší planety společného? Max Brooks má jasné vysvětlení, za vše můžou nemrtví, za vším hledej zombie!

K "pokleslé" hororové podívané většinou usedám ve chvílích, kdy nechci nad ničím sáhodlouze uvažovat, nechci se nechat poučovat, nechci přemýšlet, zda film dostal zaslouženě tu dlouhou řádku Oskarů. Jednoduše potřebuji pytlík chipsů, nějaké to lahvové pivo a poklimbávat u bedny. Drtivá část tvůrců se ani nesnaží zastírat, že rovnou točí béčkové či céčkové věci. Z toho důvodu jsem se již několikrát pozastavil nad inteligencí některých recenzentů, kteří se snažili zuby nehty rozervat ten brak a kýč na malé atomy, aniž by si vlastně uvědomili, že ony pokleslé kousky ani nikdy nebyly myšleny vážně.

Klasické hororové schéma, v kterém partička adolescentů vyrazí někam mimo civilizaci, kde nefungují telefony ani navigace, to je kupříkladu provařené téma. Čím delší časová stopa se odvíjí na digitálním displeji DVD přehrávače, tím je týnejdžrů na obrazovce méně. Z jasných sexuálních orgií plných alkoholu a lehkých drog se stal běh o život a nakonec bubák stejně všechny sežere. Na tohle se snad ani nedá psát seriózní recenze, která by nesmetla celou tvorbu do žumpy, přesto se stále najdou mozkovny, které budou porovnávat Pátek třináctého a dílo Shakespeara s možnou časovou kauzalitou. Že si vymýšlím? To rozhodně ne, podobné prudce intošské úvahy jsem již četl. To mě tedy vrací k tomu, jak to mám v hlavě nastavené já. Od hororové tvorby nemám velké očekávání a sáhnu po ní ve chvílích, kdy potřebuji vypnout, snad jen s výjimkou knih Stephena Kinga, Ray Bradburyho, na které mám obrovské nároky a oni je dost často splní.

Po ukázkovém mustru, který jsem nastínil výše, ještě méně očekávám od zombie a po těch sáhnu ve chvilkách, když si jako nemrtvý připadám a rozhodně nechci používat mozek. Vlastně si již delší dobu myslím, že psát scénáře k hororům a hordám nemrtvých je stejně snadné, jako vytvořit vysoce ambiciózní předlohu pro třiceti minutové porno. O to více bývám překvapen, když u hororu neusnu, nebo ho nevypnu a spadlá visící brada mi drží už jen díky ochrnutému trojklannému nervu. To jsou pro mě vzácné chvilky a Max Brooks se o tento moment, kdy jsem vypadal jako hrdina z jeho grafického románu postaral.

Nebudu tvrdit, že je jeho práce geniální, či gnomická. Není. Je jiná, jinak pojatá, celkem slušně zasazená do vyhraněného časového rámce a historických událostí. Příběh je plný nelogických kiksů a nesrovnalostí, vzhledem k tomu, že se nejedná o solidní vědeckou práci, která mnohdy připomíná kousek ementálu se tím nebudu dále zaobírat. Dobře, jeden menší příklad, abych nebyl nařčen z pomluv. V příběhu z roku 1893 odehrávajícím se v severní Africe, je jednotka francouzské cizinecké legie obklíčena tři roky tlupou zombie hluboko v poušti. Pokud připustím, že měli bezednou studnu s pitnou vodou, co jedli po ty tři dlouhé roky uprostřed písku? Co jedli zombie za zdmi? Nebeskou manu jako Izraelité táhnoucí čtyřicet let pouští? Ne, o tom se Brooks nezmiňuje. Sice píše, že když vyrazili na poslední zteč, naložili si poslední zásoby jídla a vody,...ale tři roky? V knize jsem nalezl i pár chybějících písmen, které snědl tiskařský šotek.

Jsem imunní vůči uřvaným obálkám knih, které ječí, že spisovatel je autorem světového bestselleru, stejně jako jsem imunní vůči akčním nápisům v supermarketech, neboť pokud jste si toho ještě nevšimli, vše je v akci a stejně tak každá kniha je bestseller. Zřejmě jsem cynik a otupěl jsem. Na místo nevkusného sdělení o světovém bestselleru bych se raději dozvěděl, kdo je autorem oněch úžasně vypadajících naturalistických kreseb. Pro mě je totiž komiks převážně týmová práce, která se sestává minimálně z autorské dvojice scénárista-kreslíř. Prohledal jsem celou knihu odpředu dozadu, díval jsem se do roztlemených šklebů nemrtvých, pod jejich plandající jazyky, ale zmínku o autorství ilustrací jsem nenašel. Navštívil jsem webové stránky Volvox Globator, což je mimochodem nakladatelství podepsané pod českou mutací grafické knihy. Ani ťuk. Že by byl Max Brooks vpravdě renesanční, všestranně nadaný člověk a sám si i komiks ilustroval?

Ne, to rozhodně není. Na pomoc mi přispěchala, až otevřená encyklopedie tetička Wikipedie v anglické verzi a já se dopátral autorství ilustrací. Kreslířem je brazilský umělec Ibraim Roberson. Jeho výtvarné pojetí je velice realistické. Na stránkách komiksu najdete snad vše, co k zombie patří, vypadlé oční bulvy, vyhřezlé vnitřnosti plandající na zem, vyteklé mozky, otevřené zrůdné tlamy a na kost ohlodané lidské maso. Jediné co zmirňuje sílu ostře naturalistické ilustrace, je černobílé pojetí s odstíny šedi. Místy je z knihy cítit nasládlý zápach rozkládajících se lidských těl. Bez tohoto výborného kreslíře, na kterého se pro mě zcela nepochopitelně v knize zapomnělo by komiks nevypadal tak úžasně, tak přesvědčivě a uvěřitelně. Max Brooks pro mě není taková celebrita i přes to, že to tvrdí The New York Times, aby se v jeho stínu dočista ztratil kreslíř grafického románu.

Zvláštností je i samotný název knihy Příručka pro přežití. To není úplně přesné, jedná se o určitou alternativní historii z pohledu Maxe Brookse. Co jsem se tedy v komiksu dozvěděl? Za zombie-nemrtvé je zodpovědný virus Solanum. Nelze mu vzdorovat, nemrtví vás udolají početní převahou a už nikam nespěchají. Neženou se za pochybnou kariérou, za penězi a jejich prioritou je žrádlo. Pokud je potkáte, tak vezměte nohy na ramena a zdrhejte, co vám síly stačí. Zde beze zbytku platí, kdo uteče, vyhraje a hrdinů jsou plné hřbitovy, nebo pochodují v řadách zombie. Pokud se s nimi přeci jen střetne, bijte je po hlavě a tu makovici jim uražte! Tak kázal Max Brooks 2009 n.l.

komiks.cz, 27. 2. 2014, František Mejstřík

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5263