Kocour Vavřinec

Staré, byť ne ty nejstarší časopisy Mateřídouška s kresleným seriálem o kocouru Vavřincovi a jeho třech zvířecích přátelích jsme u nás doma bohužel vyhazovali do koše: když mi byly dva, tři a čtyři roky. Konečně nastala i kýžená éra rozumu a začali jsme je střádat. Náhle je mi pomalu padesát a hle, koukejme, tu máme první kompletní, vázané vydání, i pro mou nostalgickou generaci, a nacházím i zahozené díly. Třeba o tom, Jak čtyři malíři malovali jeden pokoj. Prasátko Mojmír se (totiž) rozhodlo natřít stěny žlutě, ale letí ze štaflí. Jeho kamarádi Vavřinec, Otylka (fenka) a Spytihněv (kozlík) mu pomůžou, když každý po svém ozdobí svou vlastní stěnu – a pouze na té zdí, ze které pomyslně hledí čtenáři, netvoří nikdo.

Příhody kocoura Vavřince jsou prvním regulérním československým kresleným seriálem pro malé děti. Vycházely od 1. ledna 1967 po deset ročníků. Vedle příhod pro časopis vzniklo postupně pět knih, rovněž z valné části komiksových. Sice uvnitř nich (vyšly 1969, 1971, 1973, 1977 a 1980) nalistujete i parafráze příhod z Mateřídoušky, jsou tu však hlavně další, zbrusu nové příběhy.

Dětství je hotové nekonečno. Deset let trvá v dětství sto roků, a přece má, koukám, naše časopisecká epopej „jen“ 151 stranu. Ještě méně pak vlastních příhod: 35 jich totiž bylo dvojstránkových, a tak letošní kniha obsáhla 116 kreslených kapitol.

Pozor ale, ani to není úplně košer. Taky některá další pokračování na sebe totiž bezprostředně navazují a ve výsledku se pak vždycky jedná jenom o jeden jediný příběh, jichž je tedy nakonec jen 101 (a počítal jsem pečlivě).

Zmíněný „nepořádek“ udělaly konkrétně příhody Kdo se směje naposled.... a Jak se Vavřinec a krtek udobřili (dohromady dvě strany) a čtyři těsně navazující dvojstránky Vavřinec na stopě lupiče /Vavřincova pomsta Dobrodružství v ZOO/ Ruce vzhůru! (celkem osm stran). Určitou otázkou pak zůstává série z pouti v předposledním ročníku 1974-1975, která spojuje tucet jednostránkových příběhů a někdy navazují těsně, jindy ne.

Výtvarnice Věra Faltová mě v dětství skrz různé časopisy přiměla, abych ji napodoboval, a četné výjevy v jejím podání sotva kdy vymizí z paměti celé mé generace. Jistě se jedná taky i o dobrodružství Mořských vlků ve starých Ohníčcích (psal je pod pseudonymy Vojtěch Steklač), ale nechybějí i bájné momenty z Vavřince.

Tak např. je tu drama jedné noci, kdy Otylčina psí bouda zarostla hrachem a kozel se musel prokousat k psí „Hrachové Růžence“. Působivý mi dodnes připadá i příběh, kde Otylce a Vavřincovi během závodů přejede parní válec autíčko. Placka jim poslouží jako deštník, pod kterým doběhnou do cíle. Jiná památná dvojstrana nechala geniálního kocourka, aby se přebarvil na toho nejabsurdněji žlutého tygra, a postavila ho do manéže tváří v tvář slonovi. Ale stačí sprcha uštědřená chobotem a tygr se vrací k původnímu, oranžovému zbarvení. V dalším díle Překvapení na hradě zase je nádherně zpracován motiv tajné chodby, již odhalí Otylka. Na jejím konci slečna narazí na spíž se štanglí salámu. Vyděšena obrovským pavoukem vyběhne pak ven hradním obrazem, při jehož pohybu má – podle pověsti – dojít k neštěstí, jak zrovna vysvětlil průvodce Otylčiným kamarádům. Inu, a spád příběhu je tak značný, že ti kamarádi v hradní síni Otylku teprve začali postrádat.

V dalším „mikulášském“ hororu Strašidlo vyděsí Mojmíra masky čertů, až tak, že čuník doma ulehne. Vavřinec to tak nenechá a zvířátka – podle jeho plánu – vybudují sama ze sebe pyramidu, zastřou ji prostěradlem, završí hrncem, který má děsivý obličej s dírami očí, a Vavřincova baterka otvory jen a jen sálá žhne.Za nejklasičtější mám nicméně dvojstránku Otylka se neošidí, líčící horolezecký výstup, který dává trojici zvířátek zabrat, ale titulní hrdince méně, jelikož Otylka šlape k vršku skály serpentinami na odvrácené straně. A když se její přátelé vydrápou na nejvyšší plošinu, vítá je pak památnými slovy: „Kde jste? Už na vás hodinu čekám.“ Je přitom banální pravdou, že právě tento díl později okopírovala jedna část televizního seriálu Znovu u Spejbla a Hurvínka. Nu, ale uznejme: je to archetypální historka.

V doslovu líčí Zdeněk K. Slabý, jak hrdiny na podzim 1966 vymyslili s jeho manželkou Dagmar Lhotovu a s malířkou Věrou Faltovou. Vavřinec se stal rozšafným průbojným, zkoumavým, sportovně založeným kocourem, Otylka mírně rozmazlenou, namyšlenou psí holčičkou, Mojmír byl – hlavně zpočátku – útlocitný a bojácný veršotepec a kozlík, ten se nejdříve jmenoval Bradáček a definitivní jméno převzal od kohouta, který se ze seriálu jaksi vytratil. Zdeněk Slabý byl, pravda, upozorněn, že kocour co dominanta je značnou zvláštností a hodil b se na jeho místo spíš pes. Ale to mu nevadilo a ani to ne, že – později vzniklý – Čtyřlístek sestává taktéž z kocoura, fenky, prasátka a... nikoli z kozla, nýbrž ze zajíce. Už roku 2001 knižně vyšel i výbor z tohoto seriálu (57 stran) a v letech 1975, 1977 a 2006 se stal Vavřinec hrdinou tří divadelních her. Roku 1978 vznikl také audionosič s JaromíremHanzlíkem (Vavřinec), Danielou Kolářovou (Otylka), Milanem Nedělou (Mojmír) a Martinem Štěpánkem (Spytihněv). V letech 1980 a 1992 byly realizovány i dva televizní seriály, druhý třináctidílný, první sedmidílný – v obsazení Stanislav Fišer (Vavřinec), Štěpánka Haničincová (Otylka), Antonín Jedlička (Mojmír) a Alexandra Stránská (Spytihněv).

Ale ještě k aktuální knize. Zaujme i následujícími aspekty:

1. Nechronologičností. Příběhy byly záměrně zpřeházeny a seskupeny do čtyř částí podle ročních období, přičemž těmto obdobím předchází nejstarší díl Dort s kocourem Vavřincem.

2. Právě ono proházení dalo vyniknout značnému kresebnému rozdílu mezi Věrou Faltovou let šedesátých a sedmdesátých. Jak se zde její stará a nová pokračování bezstarostně střídají, trochu se tlučou, ale ono to nevadí, ono nás to právě o kontrasty baví víc.

Autor je spisovatel a publicista.

Literární noviny, č. 49, 5. 12. 2013, Ivo Fencl

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 4961