Vladimír Bukovský: A Vítr se vrací

V nakladatelství Volvox Globator konečně vychází český překlad autobiografické knihy legendárního sovětského disidenta Vladimíra Bukovského A Vítr se vrací. Originál vyšel na Západě v roce 1978, dva roky po Bukovského deportaci ze Sovětského svazu.

Dobrá životopisná literatura nezastarává. Společenské zřízení se může nakrásně měnit, leč život má v zásobě dost hraničních situací, aby mohl přezkoušet naše lidství. Osobní prožitek krajních mezí komunistické totality v podání tak autentickém a nebanálním, jako je kniha A vítr se vrací, nemůže uškodit citové výchově českého čtenáře. Platí to zejména dnes, kdy kultura smíchu a zapomnění, zdá se, poráží kulturu paměti na celé čáře.

Zhruba před třemi lety jsem usrkával whisky v legendárním londýnském Reformním klubu na Pall Mallu. Mým abstinujícím společníkem byl neméně legendární Vladimir Bukovskij, někdejší postrach sovětských mocipánů. Jeden by od takového společníka očekával jistou dávku zavilosti a nevrlosti. Osud permanentního trestance čistě teoreticky opravňuje k troše zatrpklosti a trudnomyslnosti, či naopak k výbušné patetičnosti disidentského talibance. Vladimir Bukovskij tohoto práva dokonale nevyužívá. Setkání s ním bylo pro mne stejné osvěžujícím překvapením jako setkání s jeho knihou před třiceti lety.

Stačí zhltnout prvních pár odstavců a už se neubráníte pocitu, že máte co dělat s člověkem nejen prudce inteligentním, ale vysloveně normálním. Možná normálnějším, než jsme my normální. Bukovskij rozumí světu a vidí ho s takovým odstupem a samozřejmou střízlivostí, jak bychom mu chtěli rozumět i my.

Jeho psaní je chytré a stylisticky dovedné. Jako novodobý Vergilius nás provází tísnivým labyrintem svého ne zrovna bezpečného, politicky nabitého a kriminálně zabarveného světa. Procházíme spolu s ním všemi kruhy očistce a pekla komunistických káznic, stále níž a níž, až na samé dno, kde končí lidská představivost a rozum zůstává stát a kde na nás čeká šokující zjištění: i tam lze nejen přežít, ale zachovat si důstojnost a lidskost, duševní zdraví a chladnou analytickou mysl. Jeho věcné postoje jsou jakousi školou adekvátnosti v podmínkách, v nichž je očekávána ze všeho nejméně. Bukovskij nejenže vládne netuctovým talentem písmáka, ale také mnohem vzácnějším darem normalizace nenormálního – schopností uvidět a popsat každou sebetristnější situaci v její humorně morbidní absurditě.

Mít takového vězně doma je i na Moskvu příliš
Tím poprvé překvapil už v roce 1972, když sovětský soud, „přísný, leč spravedlivý“, napařil Bukovskému sedm let vězení a pět let sibiřského vyhnanství – za protisovětskou agitaci a propagandu. Jeho poslední slovo se stalo samizdatským hitem a vyneslo mu světové uznání.

Před pečlivě vybraným nepřátelským obecenstvem a složeným z důvěrníků KGB a tajných v civilu, z lavice pro obžalované povstal muž, který svůj další osud měl dobře přečtený. Věděl, že soud je pouhou fraškou, že rozsudek byl dávno hotov a soudnímu senátu nadiktován v parafovaném znění, že není v co doufat a slova nemohou nic změnit. Fanatický revolucionář by se na jeho místě uchýlil k úlevným filipikám typu „Hanba katanům!“ a „Pryč s krvavým režimem!“. Bukovskij naopak se zarážejícím klidem provedl profesionální důkazný rozbor četných porušení zákona a zločinů, jichž se dopustila v průběhu vyšetřování sovětská „justice“. Byla to lekce z lidské důstojnosti a sebeovládání, nemilosrdná a zároveň tak věcná, že soudu nedala záminku zbavit ho slova. Zaskočený předseda senátu vykoktal rozsudek v tíživém a trapném tichu. Bylo jasné, že mít takového větně doma je i na sovětskou moc příliš velký přepych.

O pár let později obíhaly Sovětským svazem potměšilé častušky:

Vyměnili nám chuligána
za Luise Corvalána.
Kde tak velkou kurvu vzít,
aby se dala za Břežněva vyměnit?

Vůdce chilských komunistů Corvalán byl v té době nejznámějším politickým vězněm na Západě. Vladimira Bukovského, kterého do Švýcarska dopravili v želízkách, moskevský tisk neoznačoval jinak než jako „nenapravitelného chuligána“. V té první velké výměně „nežádoucích osob“ z roku 1976 bylo cosi z Absurdistánu, cosi na první pohled nepřiměřeného, nerovného. Za generálního tajemníka Komunistické strany Chile nabídlo politbyro KSSS prostého sovětského chuligána – člověka, kterému komunistická moc zásadně upírala nárok na jakoukoli politiku z důvodu jeho naprosté nezpůsobilosti. Jenže první dojem byl lichý, výměna byla více než rovná. Corvalán dožil jako bezejmenný důchodce z moskevského paneláku. Bukovskij se vryl do vědomí světa jako třetí největší odpůrce zrůdné komunistické moci, po Sacharovovi a Solženicynovi.

Ze všech disidentů byl ten nejradikálnější, nejméně náchylný ke kompromisnictví, k hledání dialogu s mocí. Dialogy s mocí pro něj skončily, když v 19 letech, po všech těch varovných vyhazovech ze škol, byl poprvé vážně zatčen a ohrožen dlouholetým žalářem. Na služebně KGB vyslýchající důstojní se ho s otcovskou starostlivostí zeptal: „Co se ti tak nelíbí na komunismu, který budujeme?“ Mladý muž odpověděl, jako by tím zpečetil svůj osud: „Komunismus je mi ukradený. Chcete si ho budovat, tož budujte dle libosti. Já trvám na svém právu mít pár čtverečních metrů pro sebe, kde žádný komunismus nebude.“ Těch pár čtverečních metrů vnitřní svobody mu režim samozřejmě dopřál – ve vězeňských celách, v barácích pracovních táborů, na samotkách kárných psychiatrických zařízení strávil celkem 12 let. S každým trestem rostlo jeho nesmiřitelné odhodlání s režimem bojovat a nepochopitelné přesvědčení, že to bude on, kdo nakonec ten režim uondá, nikoli naopak.

Dočasné líbánky se starou vlastí
Po rozpadu Sovětského svazu se na chvíli zazdálo, že nadchází doba, kterou si tvrdošíjný snílek vybájil. Bukovskij byl rehabilitován a coby obzvlášť důvěryhodná osoba dostal přístup k tajným archivům KGB. Jednu dobu Boris Jelcin dokonce zvažoval, zda mu nenabídne místo víceprezidenta. Nenabídl a záhy dostal příležitost toho litovat, když se jím vybraný víceprezident Ruckoj postavil do čela vzpoury dumy proti prezidentovi. Po vydání knihy Moskevský proces založené na přísně tajných spisech propašovaných Bukovským z archivů KGB došla trpělivost i těm nejperestrojkovějším silovikům. Líbánky Bukovského se starou slastí skončily. Od té doby se tam nepodíval. Ne že by nechtěl, dostal zaracha.

V roce 2007 ho početná skupina (823 podpisů při potřebných 500) ruských veřejných činitelů nejzvučnějších jmen nominovala na prezidenta Ruské federace. Počin to byl víceméně symbolický, spíše trucpodnik než silový akt. Vládnoucí tandem Putin-Medveděv se zrovna dohodl na velké rošádě. Odpověď nominanta na nabídku hodně vypovídá o jeho postoji. Proto ji uvedu takřka celou:

„Přátelé, díky za vaši víru v budoucnost Ruska a v mou možnou roli v ní. Přiznám se bez mučení, že takovou víru jsem dávno ztratil. Čím více se vzdalujeme roku 1991, tím méně pravděpodobné se mi zdá uzdravení naší nešťastné vlasti. Příliš mnoho možností bylo promeškáno, příliš mnoho sovětských mýtů se vrátilo do povědomí lidí. Dnes už nejde o uzdravení, ale o záchranu. V zemi je opět plno politických vězňů, což je pro Rusko neklamnou známkou propuknutí smrtelné choroby. Celá řada vědců byla uvězněna jen kvůli kontaktům se západními kolegy, nepokorní podnikatelé dlí v sibiřském vyhnanství nebo jsou na galejích, domýšlivá moc čekistů decimuje malý kavkazský národ, politické vraždy se staly normou života.

Hrozba návratu stalinismu bylo tím, co nás, omladinu 60 let, pohnulo k vystoupení proti této moci. Nyní jsem mnohem starší, ale nemohu zradit zásady svého mládí.

Jsem mukl. To je moje národnost, můj životopis, má víra. nemůžu klidně žít, když vím, že jiný mukl se dusí ve vězeňské kobce. Když má nominace pomůže zastavit týrání alespoň jednoho mukla, vyjadřují s ní souhlas. Nemohu našemu národu slíbit štěstí. Uzdravení společnosti je vysilující proces spojený se spoustou útrap. Může se stát, že to nedokážeme, ale zkusit to, je naše povinnost. Dnes si neumíme představit, jaké překážky na nás čekají. Již deset let mě do Ruska nepouští ani na turistické vízum, i když pro to nejsou žádné zákonné důvody. Je možné, že na mne čeká Polonium-210, ale ani to mě nezastaví. Kéž by to nezastavilo ani vás.

Našim oblíbeným přípitkem vždy byla slova. „Na úspěch naší beznadějné věci!“. Dnes se naše věc zdá být stejně beznadějnou jako před půlstoletím. A právě proto jdu do toho. Za naší a vaší svobodu!

Vladimir Bukovskij, 27.května roku 2007“

Uznávaný vědec
To je celý on. Jeho schopnost brát nejnemožnější úkoly zcela vážně a věcně nikdy není projevem fanfaróntství nebo slaboduchosti. Není třeba dodávat, že žádost iniciativní skupiny o nominaci „nenapravitelného chuligána“ byla zamítnuta s paradoxním odůvodněním, že již deset let nenavštívil svou vlast.

Zbývá dodat, že za léta života na Západě Vladimir Bukovskij, prezentovaný kdysi sovětským tiskem jako barový rváč bez vzdělání, vystudoval s výborným prospěchem univerzity v Cambridge a Stanfordu, stal se uznávaným vědcem v oboru neurofyziologie, V Cambridgi i dnes přednáší o odborných a politických tématech. Jak tvrdí BBC, stál u zrodu a stále je hlavním ideologem Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP). To je ta prudce euroskeptická formace, jejíž vůdce Nigel Farage nás občas baví svými vtipnými výstupy v Evropském parlamentu.

Příběh nenapravitelného chuligána, který to myslí vážně, zatím neskončil.

Lidové noviny, 14. 12. 2012

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: