O zemi Tam a Jinde, velká pohádková kniha Dagmar Lhotové

Obsáhlá pohádková kniha nemá u nás v podstatě obdobu, dá se trochu přirovnat Carrollově Alence v říši divů nebo vyprávění Miep Diekmanové Jak se žení princové. Moderní pohádka má u nás samozřejmě svou tradici, ale v takovém rozsahu je u nás dosud nevídaná. Dagmar Lhotová se pustila do vyprávění s radostí a fantazií, která vás vtáhne a rádi prožijete dobrodružství sudiček a jejich přátel, zavítáte hned do několika zemí s různými vládci a budete se bavit a ještě budete mít prostor i pro svou fantazii.

Po dlouhé době se u nás objevil v tomto žánru kultivovaný bohatý jazyk s bravurním vyprávěním, to všechno autorka dovede, a je jen dobře, že jí Volvox Globator dal tuto příležitost a knížku uvedl mezi naše malé i velké čtenáře. Navíc knihu doprovodil svými půvabnými ilustracemi Jiří Fixl.

Za redakci Čítáren doporučujeme!

O zemi Tam a Jinde | Dagmar Lhotová | Ilustroval Jiří Fixl, vyd. Volvox Globator 2012

Ukázka z knihy:
Tatínek Antonín se rozhoduje, jak by měl svým dětem vysvětlit, proč zahřmělo...

V horách nad Velkým návrším se ozvalo hlasité zaburácení. Bylo to slyšet až v obci Závětří, v Dolním dole, v zemi Jinde. Dokonce se maličko zachvělo nevelké stavení, které stálo jako jedno z prvních na samém kraji málo obydlené čtvrti. V zahradě za domem s trávníkem hustě pokrytém květy kopretiny řimbaby, se všechny stvoly a stonky rozhýbaly a málem ohnuly až k zemi. Když se znovu narovnaly, nastal v celé krajině opět klid, jak se na Závětří sluší a patří.

„Co to bylo?“ podivil se Antonek, jinak také střídavě nazývaný a oslovovaný jako Tonda, Toník, Tondrle, Tonásek, Tonek a podobně. Podíval se přitom na maminku Marii, která si nebyla jistá, jestli se jedná o docela obyčejnou bouřku nebo je tu možné jiné vysvětlení. A právě proto, že si nebyla jistá, mlčela.

Tatínek Antonín neměl rád, když se děti nechávaly dlouho bez odpovědi, zkrátka když se na něco musely ptát dvakrát. Pospíšil si tedy s vyjasněním nezvyklé situace. Víc než o vyjasnění šlo však především o pokus nějak Toníka uchlácholit. Tatínek děti chlácholil rád.

„Není třeba se něčeho obávat,“ zvolil tedy pro začátek nejvíce zklidňující větu a stejně tak hodlal pokračovat: „Ne, nezahřmělo, ani nespadla žádná hora a nesesula se lavina. To jenom Alžběta Mocná Hřímalová nahlas kýchla. Ona umí kýchat jako nikdo. Jakmile se do toho dá, může se i skála někdy pohnout. A vzápětí vrací stejnou ozvěnu. Proto jsme právě slyšeli z Velkého návrší nad námi tolik rachotu a hřímotu. Nic to není, jen klid!“

Tatínek Antonín se velice podivil nad tím, co říká, přesto se neopravil, a dál pokračoval v podivném vysvětlování:

„Alžběta Mocná, která vládne v zemi Tam, nejspíš právě dostala pořádnou rýmu, jestli vás to zajímá...“

A obrátil se přitom především na maminku, která vypadala přesně jako někdo, kdo pochybuje o každém jeho slovu.

„Jistěže nás to zajímá,“ řekla skoro přísně, „ale věřit takovým pohádkám nemusíme. Nevím, proč Toníka tolik balamutíš. Jakápak země Tam? Nikdy jsem o ní neslyšela. Ani o žádné Alžbětě.“

Také Antonek o nich neslyšel, ale přispěchal tatínkovi na pomoc.

Nemohl připustit nejmenší pochybnost o tom, že by snad země Tam byla nějaká vymyšlenost. Pokud se tatínek o té zemi zmínil, jistě nějaká taková je.

www.citarny.cz, 2. 12. 2012, Stanislava Zábrodská

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5325