![]() ![]() | ![]() | |||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||
![]() | ||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||
![]() |
| ![]() |
Douglas Coupland: Generace A
S díly, která odkazují jen všemi směry, ale především k sobě samým, nastává při recepci a hodnocení potíž. V lepším případě pak jde o výzvu čtenářům vypořádat se s nimi, v tom horším o výtku autorům, že s jejich dílem nelze vést dialog. Hledání hranice mezi tím, kdy je tento boj inspirující a kdy jde o prázdný experiment či z nouze ctnost, je ošemetné. „Jak můžeme žít a nežasnout nad příběhy, které nás pojí s místem, jemuž říkáme svět?“ uvádí nás do světa románu první vypravěč Hardž. A zbytek tohoto podivného sci-fi o tom, proč v blízké budoucnosti vyhynuly včely, se kolem této věty točí. Pět vypravěčů se střídá v líčení událostí iniciovaných včelím žihadlem – což se za dané situace rovná malému zázraku – a autor pozvolna servíruje své oblíbené postřehy o povaze dnešního odcizeného digitálního světa. Podobně jako u citované věty záleží její kýčovitost na mnoha faktorech, především na tom, kdo a proč ji říká, také většina ostatních aspektů knihy zůstává ambivalentní. Douglas Coupland se už názvem vrací ke své prvotině, která „definovala celou jednu generaci“ a s výměnou písmena X a A dochází k určitému pohledu na to, kam by s touto generací svět mohl dospět. Zároveň jde o ambiciózní narativní experiment, který – v dobrém i zlém – požírá sám sebe. Coupland mění perspektivy a pomocí bonmotů a krátkých kapitol plných výpovědí postav maskuje, že příběhu je zde stěží na povídku. A když konečně svede hrdiny na jedno místo a vypadá to, že se něco začne dít, zdání, že kniha má něco společného s žánrem techno thrilleru, se zcela rozplyne. Ze střídání perspektiv je náhle střídání příběhů vyprávěných samotnými postavami, což román v druhé půli drobí do série fragmentů. Jádrem Generace A je zkoumání, jak příběh ovlivňují svět přímo na fyziologické rovině, ale přitom se neustále zdůrazňuje, že všechny příběhy, na všech úrovních, jsou alegorie. Pokud nám závěrečné pointy připomínají pošahané béčkové sci-fi, lze to stále brát jako způsob, jak metaforicky postihnout pošahanou dobu. Máme-li pocit, že kniha posedlá důležitostí příběhů prakticky nevypráví a neustále hází čtenáři narativní i stylistické klacky pod nohy, může se zdát, že jde o Couplandův hlavní záměr. Bizarní sci-fi hypotéza o tom, že pět vyvolených pobodaných se vyprávěním fyziologicky proměňuje a přizpůsobují se jeden druhému, se odráží na samotné rovině vyprávění a stylu. Coupland se v druhé půli snaží podat příběhy, jako by je vyprávěli a vymýšleli nespisovatelé, a zároveň tyto střídající se vyprávěnky pozvolna přizpůsobovat jednu druhé a rušit tak rozdíly mezi postavami, a tudíž i vypravěči. Témata izolace a mezilidských vztahů však komplikovaná struktura a styl knihy tolik neobnažují. Nejelegantnější totiž Coupland zůstává na rovině jednovětých mikropozorování. A2, 24. 10. 2012, Tomáš Stejskal | ![]() |
![]() | ||
© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR | Počet přístupů na tuto stránku: 5357 | ![]() |