Podvratný potenciál jinakosti

Dick Hebdige: Subkultura a styl
Z angličtiny přeložil Miroslav Kotásek
Volvox Globator a Dauphin, Praha 2011

Moderní subkultury mládeže a fenomén kontrakultury tvoří od 60. let minulého století významný předmět zájmu nejen sociologů, antropologů a kulturologů, ale také širší veřejnosti. V poslední době se na našem knižním trhu objevilo hned několik publikací s touto tematikou: značný komerční úspěch měla už v loňském roce publikace Kmeny (Beggboss, 2011), jež se pokouší do několika vybraných urbánních subkultur nahlédnout ve vizuálně lákavé formě; zmínit se lze též o knize J. Heatha a A. Pottera Kup si svou revoltu! (Rybka Publishers, 2012) nebo o sociologických studiích shromážděných v kolektivní monografii Revolta stylem (SLON, 2012). Tato vlna zájmu možná stojí i za prvním českých překladem knihy Dicka Hebdige Subculture: The Meaning of Style z roku 1979, který vychází ve spolupráci nakladatelství Dauphin a Volvox Globator. Myslím, že se sluší na samotný úvod uvést, že Hebdigeova kniha patří na poli sociologie populární kultury a kulturálních studií k dílům renomovaným, hojně citovaným a bez nadsázky klasickým – snad i proto, že její autor dokázal jako jeden z prvních akademiků pojednat téma ve své době výsostně aktuální (britský punk a jeho hudební i společenské kořeny), které zároveň uchopil srozumitelně, čtivě a na propracovaném teoretickém pozadí, jež obstojí i samo o sobě.

Bohužel je však nutno začít výtkou: nemile mě překvapilo a zaskočilo zjištění, že žádný z právě uvedených informací není v českém vydání obsažena. Zcela absentující rok původního vydání (hledal jsem dosti usilovně; dokonce i copyright britského nakladatele působí dojmem, jako by se jednalo o knihu letošní sezóny), grafická úprava se současnými fotografiemi pankáčů, anarchistů a technařů (jakkoli jsou snímky Karla Tůmy působivé) i dosti zavádějící text na obálce knihy se mi jeví být poněkud neférovou hrou se čtenářem. Ačkoli mi jméno autora nebylo neznámé a anglickým originálem jsem již kdysi listoval, podle tiráže i zpracování knihy jsem měl několik chvil silný dojem, že držím v rukou text zcela nový či alespoň autorem zásadně přepracovaný. Teprve soustředěnější pohled do obsahu knihy odhalí, že na obálce slibovaný „vývoj taneční hudby (...) od jejího vzniku až do současnosti“ ve skutečnosti znamená spíše „vývoj taneční hudby od jejího vzniku do konce 70.let. A to už je přece jenom trochu rozdíl.

Je mi samozřejmě jasné, že „knihu o současné taneční hudbě“ z regálu zdvihne nepoměrně více lidí než „klasické dílo kulturálních studií“ a nenápadný závoj zámlk a utajení bych byl ochoten připustit, v tomto případě se mi však zdá, že byla překročena jistá hranice. Hebdigeův text je vynikající a poutavý, kvalitní z hlediska odborného i literárního, většinou docela nadčasový a jistě dodnes relevantní; pro české vydání byla dokonce kniha aktualizována o rozsáhlou doplňující bibliografii, která pokrývá poslední tři desítky let... Pokoušet se vzbudit za každou cenu první dojem, že jde o naprostou novinku, mi zkrátka připadá zbytečné a poněkud nemístné.

Přistupme však ke stručnému představení obsahu knihy: Hedbige usiluje o porozumění subkultuře – výrazovým prostředkům a rituálům příslušníků „podřadných skupin (...), kteří jsou střídavě přehlíženi, odsuzováni a svatořečeni, jednou se na ně pohlíží jako na hrozbu veřejnému pořádku a jindy jako na neškodné šašky (str. 26). Soustředí se na předměty každodenní potřeby, které v rámci subkulturního stylu získávají symbolický význam. Analýza utváření významu – „procesu, který dává předmětům význam“ v rámci subkultur, jejich vzájemné interakce a vztahu s mainstreamovou společností – tvoří základní linii celé knihy (považuji proto za nešťastné vypustit klíčovou kategorii „významu“ z názvu českého překladu knihy, jakkoli je toto rozhodnutí pochopitelné v kontextu výše uvedeného). Hedbige promyšleně a pečlivě postupuje od vymezení základních pojmů: nastíněn je jeho výklad pojmů kultura, ideologie, mýtus, znak a hegemonie, včetně jejich předběžné relevance v rámci zkoumání subkultur. V první kapitole knihy jsou rovněž představeny hlavní teoretické zdroje, jež autor nachází nejen v sociologii kultury a kulturálních studiích, ale také v sociologii deviace, strukturalistické filozofii, marxismu a sémiotice. Třemi autory, kteří jeho způsoby uvažování ovlivnili nejvýrazněji, jsou T. S. Eliot, Roland Barthes a Jean Genet (sám Hedbige v závěrečné reflexi teoretického a teminologického rámce vysvětluje, že první jmenovaný poskytl širokou definici kultury, druhý pak sémiotickou metodu k interpretaci stylu, a konečně Genet přispěl metaforou a určitým specifickým modelem subkultury a stylu.) K často citovaným autorům ovšem patří také Stuart Hall, Louis Althusser, Jean-Paul Sartre, Antonio Gramsci či Umberto Eco.

Ve druhé části knihy předkládá Hebdige „několik případových studií“, v nichž se zaměřuje na vývoj a charakteristiku nejvýznamnějších hudebních subkultur poválečné Velké Británie: na pozadí vztahů mezi černochy a bělochy i proměn dělnické vrstvy v 50. – 70. letech přibližuje mods, hipstery, beatniky, teddy boys, rastafariány, skinheady, hippies i punkery. Přehledně s fundovaně ukazuje, jak se jednotlivé subkultury vzájemně ovlivňovaly a jaké byly postoje „slušných Britů“ k nim. Ústřední místo zde do určité míry má jamajské reggae, resp. ska a rocksteady (které na přelomu 60. a 70. let poslouchali jak britští mods, tak skinheadi), podstatně výrazněji zde ovšem figuruje punk, který byl v době vydání knihy stále aktuálním tématem. Mezi punkem a reggae objevuje Hedbige paradoxní, „znepokojivý“ dialektický vztah, v němž se dva formálně hluboce odlišné hudební styly setkávají na úrovni kulturně-politické (Hebdige hovoří o „otevřeném ztotožnění punkerů s britskou a antilskou černošskou kulturou“, str. 110).

Na dalších stranách, v části nazvané lakonicky Interpretace, se Hebdige vrací na obecnější a teoretičtější úroveň. Vychází z pojetí subkultury v knize S. Halla a kol. Resitance Through Rituals (1976), kde je tento fenomén pojat jako symbolická forma odporu a příznak „skryté opozice“, tedy jako subverze kultury hlavního proudu a jejích projevů (vyjadřující „zakázané obsahy (...) zakázanými způsoby“, str. 140). Zaměřuje se na otázku specifičnosti kultury, její ideologický rozměr, roli médii ve zprostředkování subkulturních rysů i v tvorbě schémat i jejich posuzování (a dodnes aktuální exploze „morálních panik“). Stranou nenechává ani téma integrace subkultury, její nivelizaci a pohlcení mainstreamem (rozlišuje v tomto kontextu integraci „zbožní“ a „ideologickou“). V závěrečných kapitolách se pak Hebdige pokouší odhalit, „co subkultura znamená pro své členy, jaký jim dává smysl“ (str. 155). Od subkultury jako takové se proto přesouvá k otázce „stylu“, který tematizuje z různých hledisek jako projev „kutilství“ (typický v „DIY“ charakteru punkových oděvů). Punková subkultura zde opět vyvstává jako prvek subverzivní – a jde v zásadě o subverzi sémantickou, která se pokouší „rozvrátit a reorganizovat význam“ (str. 162). Hebdige systematicky zkoumá punkovou „estetiku“ a zvyklosti od módy přes tanec, názvy kapel i písní, fanziny a grafický design. Styl pojímá jako kombinaci kutilství a homologie (tj. symbolická ekvivalence hodnot a životního stylu, vnitřní organizovanost subkultury jako skupiny), ale přes veškeré pokusy uchopit punkový styl končí Hebdige ve slepé uličce a je nucen připustit, že „(n)amísto toho, abychom dospěli k bodu, kde by nám styl začal dával smysl, dospěli jsme k místu, kde se vytrácí samotný význam“ (str. 175) Od stylu jako produktu se nakonec zájem autora přesouvá k procesu tvorby významu, k dynamice stylu, ke vztahu „mezi zkušeností, výrazem a označováním“ (str. 181).

Sledovat Hebdigeovo myšlenkové putování je fascinující a poutavé – jeho text, utkaný z akademické brilance a literární zdatnosti, je navíc prodchnut očividným nadšením pro dané téma. Z mnoha souvislostí i narážek je zřejmé, že subkultura reggae i punku není zdaleka Hebdigeovi cizí (o karibské hudbě ostatně napsal několik dalších statí); v závěru dokonce připouští, že se kniha „podvoluje jistému druhu romantismu“ (str. 204), zároveň se však vyvarovává přílišné politické idealizace subkultury a připisování „obskurního“ revolučního potenciálu jejím příslušníkům. Subkultura tak není pro Hebdige ničím více – ale ani méně – než legitimní snahou podřízené třídy „rozpoznat a pozdvihnout se nad své podřízené postavení, které si nikdy sami nevybrali“ (str. 205).

Překlad Miroslava Kotáska je důsledný a v teoretičtějších pasážích vcelku zdařilý. Tam, kde se Hebdige uchyluje k terminologii hudební publicistiky a jazyku hudby samotné, jako by se však překladatel ztrácel. Na některých místech je tak plynulost textu rušena termíny, jež jsou přeloženy neobvyklým způsobem (i tím, že přeloženy nejsou, nebo jsou naopak přeloženy tam, kde to není nutné): slovu „weed“ jistě lépe odpovídá český ekvivalent „tráva“ (popř. „hulení“) než „seno“ ze str. 72; „sound-system“ se do češtiny již poměrně běžně překládá jako „soundsystém“ (Kotásek využívá hned několik různých variant, např. s uvozovkami, bez pomlčky, s dlouhým i krátkým e). Druhá kapitola začíná poetickým líčením léta roku 1976, které se o pět stránek dále nečekaně mění v léto roku 1977 – srovnání s originálem ukazuje, že druhé (chybné) datování je patrně příspěvkem překladatele nebo redaktora, protože v původním textu žádný letopočet uveden není. A dokonce i ve vztahu k pankáčům zdá se mi přespříliš nonkonformním krokem hovořit o „robotovosti“ jejich oděvů (str. 113).

V konečném důsledku není až tak důležité, do jakého hávu je Hebdigeova klasika pro české vydání zahalena; odborník si ji zřejmě uniknout nenechá a snad si k ní najdou cestu i čtenáři, kteří by se jí možná jinak obloukem vyhnuli. V každém případě je dobře, že u nás (konečně) vyšla – a čtenáři, kteří budou pociťovat zklamání a rozhořčení, že se nedočetli o subkulturách hiphopu, techna nebo dalších elektronických hudebních stylů, si mohou zatím následovníků, zařazených na konci knihy. Třeba se některá z nich časem v češtině také objeví.

TVAR č. 12/15, 20. 9. 2012, Jakub Mlynář

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5458