Stylistická cvičení, Queneau a Oulipo

Francouzská literatura se už netěší tomu nakladatelskému zájmu, jakému se těšila ještě před několika lety, nicméně se zdá, že alespoň pro dva autory to tak docela neplatí: pro Borise Viana a Raymonda Queneaua. Po nedávném vydání Vianových Mravenců a Podzimu v Pekingu je v češtině k dispozici poměrně úplný korpus nejvýznamnějších Vianových textů, a také čtenářovy šance na hlubší seznámení s dílem RAYMONDA QUENEAUA se v poslední době značně zvýšily. Po mladofrontovní Odile vydalo nyní nakladatelství Volvox Globator v brilantním překladu Patrika Ouředníka Queneauova Stylistická cvičení, jejichž originál vyšel poprvé v Paříži v roce 1947. Podnikavému nakladatelství, jež této knize věnovalo mimořádnou péči (sluší se v této souvislosti připomenout, že autorem elegantní grafické úpravy je Roman Kameš), lze jen přát, aby kniha měla v Čechách stejný úspěch jako ve Francii: tam je totiž s 200 000 prodaných výtisků Queneauovou druhou nejúspěšnější knihou, hned po Zazi v metru (500 000) a před Modrými květy a Mým přítelem Pierotem.

Pro ty, kdo dosud Queneauova Stylistická cvičení neznají (první vydání Ouředníkova překladu vyšlo v roce 1985 pro omezený okruh příznivců Jazzové sekce), bude tato kniha nepochybně překvapením. Představuje totiž jinou polohu Queneauova mnohotvárného díla, než byla ta, kterou prezentovaly jeho romány: polohu důsledného experimentu, plně zaměřeného na formální aspekty literárního textu. Je sice zcela zřejmé, že i v Queneauových románech byl tento zájem trvale přítomen, avšak stejně zřejmé je i to, že v nich nikdy tento zájem nepřevážil, nestal se čímsi soběstačným. Jako romanopisec Queneau nikdy literaturu nevyvazoval z povinnosti reflektovat život, vždy bylo pro něho důležitější co než jak, byl důsledně autorem „těžkomyslným“, v onom smyslu, který tomuto slovu dával Josef Čapek. V těchto souvislostech je namístě otázka, co přimělo Queneaua k oné „lehkomyslnosti“ napsat 99 textů o tom, jak jakýsi mladík osočil v autobuse svého souseda, že do něho strká, a jak byl týž mladík o dvě hodiny později spatřen před nádražím Saint-Lazare v rozhovoru s přítelem. To je totiž veškerá „fabule“, která je ve Stylistických cvičeních přehrána v 99 variacích.

Pro čtenáře Queneauovy Odile nebude odpověď na tuto otázku příliš obtížná. Odile byla mimo jiné polemikou se surrealistickým nadceněním inspirace, polemikou s oněmi básníky, o nichž říkal již Baudelaire, že se strefují do díla se zavřenýma očima a plni důvěry ve zmatek čekají, že písmena hozená ke stropu dopadnou na podlahu jako báseň. Queneau v polemických pasážích tohoto románu znovu rehabilitoval ideu tvorby jako cílevědomé práce s jazykem, práce, která se opírá o jistá dobrovolně přijatá pravidla. Jeho Stylistická cvičení nejsou pak ničím jiným než ilustrací tohoto hlediska. Jejich zábavnost spočívá v tom, že tento doklad zásadní umělosti veškerého umění je extrémně vyhrocen: inspirace je tu prakticky nulová, chudičký materiál je však převáděn do roviny literatury, do roviny intencionálního bytí, neuvěřitelně variabilními technickými prostředky, které autorovi ve stejné míře poskytuje gramatika, stylistika, poetika i rétorika.

O tom, že pro Queneaua to bylo mimořádně vážné téma, svědčí i skutečnost, že právě debaty, které podnítil (už v letech 1942-43) nad rukopisem Stylistických cvičení jeho přítel matematik François Le Lionnais, vedly v roce 1960 k založení Dílny potenciální literatury, tzv. Oulipa (zkratka z Ouvroir de la littérature potentielle), přátelského sdružení, které si kladlo za cíl zkoumat technické mechanismy, jejichž prostřednictvím se přetváří inspirace v texty. Vydání Stylistických cvičení je tak příležitostí připomenout si aktivitu této skupiny, která ve svých výsledcích nebyla nikterak okrajová.

Členové Oulipa – vedle jmenovaných Jean Queval, Jean Lescura, Jacques Duchateau, Jacques Bens, Claude Berge a později Noel Arnaud, barokista Albert-Marie Schmidt, Georges Perec, Italo Calvino a další – především manifestovali svůj odpor k literatuře-výkřiku, k literatuře jako kalíšku s kostkami, k literatuře jako náhodě. L´Oulipo, c´est l´anti-hasard, Oulipo je anti-náhoda, tvrdil Claude Berge. Existuje pouze úmyslná literatura, littérature volontaire, říkal Queneau. A Perec napsal: Literární dějiny věnují pozornost výlučně svým velkým písmenům (Dílo, Styl, Inspirace, Světonázor, Zásadní Volby, Génius, Tvorba atd., a jak se zdá, vědomě ignorují psaní jako praxi, jako práci, jako hru.

Oulipo tedy obracelo pozornost právě k formálním mechanismů, jejichž prostřednictvím se generují literární texty. Všímalo si v této souvislosti analogicky orientovaného hledání, o jakém svědčí např. poezie trubadurů, verše francouzských Velkých rétoriků, texty Raymonda Roussela či výzkumy ruských formalistů. Svůj hlavní úkol však vidělo v hledání nových „struktur“, které by napříště mohly být oporou nové kreativity. Tyto „struktury“ vznikaly jednak zaváděním dodatečných formálních omezení při tvorbě textů, jednak aplikací nových – omezujících či permutačních – principů na texty existující. Řadu těchto postupů lze najít již v Queneauových Stylistických cvičeních; mezi nejpopulárnější postupy patřily v prostředí Oulipa například tzv. lipogramy (texty, v nichž se nevyskytuje jedno či více písmen abecedy), „haikizace sonetu“ (jeho redukce na rýmová slova), metoda S + 7 (kdy je každé substantivum v daném textu nahrazeno sedmým následujícím substantivem podle libovolného slovníku), izovokalismus (přepsání textu při zachování identického pořadí samohlásek), izokonsonantismus (totéž se souhláskami), izosyntaktismus (zachování výchozí větné syntaxe). Vzhledem k tomu, že členy skupiny byli i vynikající matematici (Queneau, Le Lionnais, Berge), došlo záhy na sbližování lingvisticko-rétorických principů s principy matematickými. Z časového odstupu je zřejmé, že činnost Oulipa zdaleka nepředstavovala izolovaný fenomén, ale že byla dílčím výrazem obecnějšího směřování: sotva lze přehlédnout analogie mezi těmito snahami a Chomského generativní ligvistikou, ale ještě zřetelnější je souvislost těchto snah s literárněvědnou rehabilitací rétoriky a poetiky, o níž nevypovídal jen Todorovův a Genettův strukturalismus, ale i Hockeho Manýrismus v literatuře (1959), Lausbergova monumentální Příručka literární rétoriky (1960) či nové, velmi vlivné vydání Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku (1963).

Queneau nicméně vždy dbal o to, aby prezentoval aktivitu skupiny úměrně jejím cílům a bez zbytečných nadsázek. Zdůrazňoval, že v případě Oulipa nejde o literární hnutí (Oulipu nešlo podle jeho slov o „estetické hodnoty“), ale ani o vědecký výzkum ve striktním smyslu slova. Aktivita Oulipa byla v jeho očích srovnatelná s tím, čemu se mezi matematiky říkávalo „zábavné matematické hříčky“. Připomínal však, že z takových matematických hříček se zrodil mimo jiné počet pravděpodobnosti.

Na tomto hodnocení, není třeba ani z odstupu čtvrt století nic měnit. Většina produktů Oulipa nepřesáhla rovinu zábavných hříček. Avšak právě tato jejich „zábavnost“, o níž se každý čtenář Stylistických cvičení přesvědčí po přečtení prvních stránek, obsahuje významné poselství, které bylo tím hlavním, co chtěla skupina sdělit: totiž potvrzení teze, že formální rovina literárního textu není prostorem otrocké služby petrifikovaným normám a mrtvým předpisům, ale naopak prostorem neohraničené svobody a tvůrčí invence. Míra invence, kterou někteří členové Oulipa dokázali do svých textů vložit, nás dodnes uvádí v údiv. Zdá se například, že vynalézavost Georgese Pereka byla vskutku bez mezí. Perec dokázal vytvořit palidrom (text, který lze číst odpředu i odzadu: Kobyla má malý bok) o více než 5000 slovech, napsal „alfabetické drama“, jehož repliky nebyly ničím jiným než jednotlivými písmeny abecedy v náležitém pořadí (pro ty, kdo nevěří, alespoň první promluvu: ABCD je v ní přespáno jako Abesse! Aidez! – Abatyše! Pomozte!) a svým románem Zmizení (1969) vytvořil gigantický lipogram o 312 stranách (o jehož nápaditosti přitom dostatečně svědčí fakt, že někteří kritici vůbec nepostřehli, že v dlouhém románovém textu se ani jednou neobjevilo písmeno e, jakkoli jeho zmizení bylo oznámeno již samotným titulem). Co je však ještě pozoruhodnější, potvrdilo se i Queneauovo upozornění, že tábavné matematické hříčky někdy přerostou v počet pravděpodobnosti: z Dílny potenciální literatury nakonec vzešly – pomineme-li práce Queneauovy – minimálně dva texty, jejichž „estetické hodnoty“ jsou mimo veškerou pochybnost, Perekův román-puzzle Život, návod k použití a Calvinova hluboká románová úvaha o psaní a čtení Když jedné zimní noci cestoval.

Překladatel, který se ujme Queneauových Stylistických cvičení nemá na vybranou: volky nevolky se i on musí stát „oulipákem“ a podrobit výchozí text složitým permutacím. Patrik Ouředník patrně není prvním oulipákem v Čechách (zcela legitimními oulipáckými počiny jsou například Werichova pohádka ze samých jednoslabičných slov v jeho Fimfáru, Wernischovy haikizace Vrchlického sonetů a jistě by se ještě leccos našlo), nesporně se však tímto překladem propracoval do první řady. Laskavý čtenář má díky němu jedinečnou možnost poučit se, jak lze jeden jediný příběh vyprávět retrográdně či pleonasticky, aliteračně či anagramaticky, hongkongsky, americky či makarónsky, gustativně, vizuálně či taktilně, medicínsky, botanicky či geometricky. Bezpochyby to stojí za to.

Literární noviny č. 31, září 1994, Jiří Pelán

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5159