Osudy lidských rostlin

Oběti zlomeného srdce Saula Bellowa

Nakladatelství Volvox Globator vydalo desátý román nositele Nobelovy ceny za literaturu Saula Bellowa, Oběti zlomeného srdce. Jak je patrné z jeho titulu, jednou z největších bolestí je láska: „Víc obětí než radiace si vyžádá zlomené srdce.“

Spolu s románovou prvotinou Saula Bellowa Rozkolísaný člověk (Dangling Man, 1944) jsou Oběti zlomeného srdce (More Die of Heartbreak, 1987) jedinými dvěma tituly ústřední postavy americké židovské literatury, jež dosud nebyly přeloženy do češtiny. Nelehkého úkolu se zhostila se ctí překladatelka Pavla Horáková. Přestože naše deníky i kulturní periodika překlad víceméně ignorovaly, český čtenář získal vzácnou příležitost objevit dílo po čtvrtstoletí stále aktuální.

Zahrabat se na periferii
„K psychologii mám čím dál menší důvěru. Vnímám ji jako jeden z nižších vedlejších produktů roztěkanosti či rozkolísanosti moderního vědomí, strašného neklidu, kterého si ceníme coby ,vhledu‘,“ říká hlavní hrdina a vypravěč Bellowova románu, třicátník Kenneth Trachtenberg. Muž ježíšovské vizáže, docent ruské literatury a intelektuál evropského ražení, jenž opustí Paříž, kde „geniální muž stále něco znamená“, se jede dle slov svého otce „zahrabat“ na periferii amerického Středozápadu, zatímco „Paříž je i na periferii pořád Paříž“. Jeho pařížské vzdělání je patřičně impozantní. Kromě studia Bloka, Bělého, Cvetajevové a jiných velikánů ruské kultury spočívalo stejnou měrou v naslouchání „vynikajícím osobnostem“, jež obklopovaly jeho otce, miláčka pařížské intelektuální smetánky. Do apartmánu na rue Bonaparte k němu chodívaly osobnosti jako André Malraux, Raymond Queneau („nechodil se k nám jen opít“) nebo filosof a zprostředkovatel Hegela francouzské filosofi i Alexandre Kojeve („ten by s pitomci nestoloval“).

Čtenáře Bellowova díla jistě nepřekvapí, že si vypravěč Kenneth do kojevovsko -hegelovského ideálu osvíceného člověka – „mikrokosmu, obsahujícího v sobě univerzální Bytí“ – projektuje právě vlastního otce. V této souvislosti nepřekvapí ani transpozice Hegelovy „správné historické chvíle“ ve smyslu podmínky dosažení univerzálního absolutního vědění. „Místo napoleonských vojsk máte ženy,“ říká Kenneth a pokračuje: „Když nedovedete přesně přečíst historický kompas, jste ztraceni. Erós je pevný pól a tatínkovým darem bylo zastupovat Eróta.“ Jenže zatímco Kennethův papá, pařížský Don Giovanni, si podle syna nemusel „utvářet duši“, neboť to za něj „odpracovaly zvláštní síly“, samotný Kenneth musí tváří v tvář jeho virilitě utéct do Ameriky, kde vnitřní potlačování vlastního otce nahradil jiným příbuzenským vztahem – posedlostí svým strýcem Bennem.

Román vidění
Benn Crader je botanik se specializací na rostlinnou morfologii a Kennetha to také při pokusu o Bennovu charakterizaci táhne směrem k rostlinné metaforice. Je to postava vzdáleně asociující Ignácia J. Reillyho z Tooleova románu Spolčení hlupců (1967). Původem ruský Žid s „klasickým ruským obličejem s krátkým nosem“, fyzicky mohutnější, se zakřivenými zády a od pasu nahoru strnulou postavou, jejíž pohyby rukou asociují pianistu Svjatoslava Richtěra a hlava rostlinnou observatoř. Svým životním postojem je strýček Benn skutečně jakousi rostlinou, zasazenou v květináči, jež se nechává podle potřeby přesazovat a naklání se tam, odkud přichází ženské teplo. Jedním slovem bychom jej spolu s Kennethem mohli označit za nositele nevinnosti, někdy, ač třeba záměrně, hraničící s přihlouplostí: „Byl vědec a muž -dítě.“ Kennetha na něm především uchvacuje pro rostliny typická „složitá strukturovanost beze stopy vědomé inteligence“, spojená ovšem se skutečností, že složité rostlinné přeměny nakonec ústí v inteligentní záměr.

Takto plasticky vylíčená podsaditá figura se stvolovitými končetinami fascinuje také svýma mořsky modrýma očima, jejichž upřený pohled člověku přivozuje dokonalý pocit „síly zření“. Kenneth vysvětluje: „Existují dvě kategorie lidských očí: ty vůli přijímající a vůli vyzařující. Některé oči jsou dokořán otevřené, aby odrážely světlo, a některé všechno zkoumají, vyhlížejí kořist.“ Benn je pro něj typickým představitelem první kategorie a celá kniha je vlastně Kennethovým pokusem nahlédnout život Bennovýma očima, posunout hranici svého vhledu do Bennovy vizionářské oblasti. Britský spisovatel Martin Amis, jehož úvodem je český překlad knihy opatřen, trefně poznamenává, že jde o román vidění. Odkazuje přitom na několikrát v textu zmíněnou parafrázi „německého maniaka Feuerbacha“ pravící, že člověk je to, co vidí, nikoli to, co jí. Jedna z „ženských figur“, sousedka, s kterou se strýc Benn pomiluje, musí nejprve zhasnout, protože se bojí „vystavit pohledu skutečných očí“. K čemuž Kenneth dodává: „Být doopravdy viděn ubírá člověku na lidství.“ Podobně jako se sex ničí doslovností: „Když se Erós stane záležitostí údů, orgánů a útrob, stojí před záhubou.“

Anachroničnost lásky
Podobně jako ostatní Bellowovy romány také Oběti zlomeného srdce se silně vzpírají literárněvědným kategoriím syžetu, fabule či děje. Kennethovo vyprávění je výsledkem jeho postoje k psychologii, jeho vlastní verzí převrácené autopsychoanalýzy, v níž je mluvčím psychoanalytik, jenž chrlí otázky a nechává promlouvat nekonečné zákruty vlastního nitra, nechávaje se unášet útoky myšlenkových a empirických asociací. Bellow tuto (místy dialogickou) zpověď dělí do odstavců, jež v některých pasážích působí jako krátké esejistické celky, nietzschovské aforismy, třpytky v nekonečné mozaice nadhozených témat a odkazů k literárním a uměleckým předchůdcům. Obsahové rozpětí knihy se nedá jednoduše uchopit, rozhovory strýčka s jeho synovcem přecházejí od botaniky k tak rozmanitým tématům, jako jsou rodinné, přátelské a milostné vztahy, rozdíl mezi Západem a Východem, kapitalistická etika, sexuální revoluce, ruské utrpení, kýčovitost Edgara Allana Poea, korupce státní správy či přetrvávající mentalita holocaustu.

Přesto lze identifi kovat několik ústředních motivů, ke kterým se protagonisté cyklicky vracejí. Kromě zmíněné metaforiky zraku a vidění jde přirozeně o lásku, sex a s ním související tělesné orgány. „Každý člověk má nějakou základní, charakteristickou životní obtíž,“ říká na začátku knihy Benn: „Jediné téma, které se rozvíjí v tisíci variacích.“ Ke konci života, při pomyslném soupisu bolestí, se mu nejzávažnější položkou seznamu jeví být láska. „Proč na ní všichni tak lpí, jestliže je láska tolik drásá?“ Bellow k této otázce, jíž román zasvětil, přistupuje s příznačným, až sarkastickým odstupem, jehož nejcharakterističtějším výrazem je Bennova odpověď na nespecifi kovanou mediální jadernou hysterii: „Podle mého názoru si víc obětí než radiace vyžádá zlomené srdce.“ Bennovo odůvodnění sňatku jako „prudkého milostného vzplanutí“ pak Kenneth komentuje jako „druhou slovníkovou defi nici slova ‚poblouznění‘, hned po ,ztrátě rozvahy‘“ a nevynechá jedinou příležitost se do staromódního konceptu lásky opřít. Lásku jako takovou nepopírá, ale spojuje ji s melancholií, posmívá se její anachroničnosti a s ní spojené sentimentalitě. V posthistorickém světě podle něj láska nemá především prostor, na němž by se mohla odehrávat. Zároveň dodává: „Řada moderních myslitelů se shoduje, že tajemstvím lásky je ,přecenění‘. I pro Rousseaua to byla iluze, bez níž se svobodné společnosti neobejdou.“

Zástěrka pro nesmyslná rozhodnutí
Láska zůstává v románu především slovem, tajemným povrchem hlubokého neznáma. Obě hlavní postavy učiní na několika místech rozhodnutí, jejichž motivy mohou čtenáři připadat jako ploché či nedostatečně propracované. Obzvláště Bennovo rozhodnutí oženit se, ale podobně Kennethova neustálá posedlost Bennem vycházejí z iracionálna, záhady, k níž se Kenneth svým nutkavým vyprávěním snaží proniknout. Nevyplývá nakonec z Bellowova románu, že láska je především zástěrka pro nesmyslná rozhodnutí? V tomto smyslu by příběh nakonec vyzněl optimisticky: strýček nachází na útrapy svého srdce lék – led.

Bellowův román je hutnou a zábavnou konkordancí rozkolísanosti dnešní postmodernity. Téměř pětadvacet let od svého vzniku je stále ironický, poetický a v neposlední řadě vtipný. Obzvláště scéna, při níž Benn těsně před svatbou dostane varování „shůry“, že jeho nastávající pro něj není ta pravá. Při společném sledování projekce Hitchcockova Psycha v kině totiž zjistí, že v pověstné scéně, v níž detektiv stoupá po schodech tajemného domu, kde na podestě čeká postava oblečená do „viktoriánské sukně a blůzy z tmavého kalika, která se jí v ramenou napíná“, je onou postavou viděnou zezadu ve skutečnosti Bennova nevěsta. Má totiž přesně stejný tvar ramen. Tajemství našeho bytí stále volá

Saul Bellow: Oběti zlomeného srdce. Přeložila Pavla Horáková. Volvox Globator, Praha 2011, 304 stran.

1. 2. 2012, A2, Tomáš Pivoda

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5647