ORIENTACE ZKUŠEBNA

Kniha White Light/White Heat
- Velvet Underground den po dni
- má formu chronologické encyklopedie. Není jen monografií: líčí „fenomén Velvet“ v širokých souvislostech.

Tenhle skutečně rozsáhlý svazek (1100 normostran, v české verzi 360 stran velkého formátu) se přes zdánlivě prostou mnohého: ducha šedesátých let, newyorské umělecké scény, Warholova díla, mediální reflexe, hudebního průmyslu – a taky českého ohlasu od Plastiků po kontakty Václava Havla s Lonem Reedem. Autor Richie Unterberger po padesát let sleduje stopu jedinečné kapely, která během své existence v šedesátých letech naprosto nebyla tak populární a vlivná jako dnes. Když přeskočíme líčení pro nerdy, jaké verze písní figurují v kterém výběru, zůstane sériová sonda do několika zón popkultury.

Asi tři čtvrtiny rekonstrukce „den po dni“ jsou věnované létům 1965-1970, kdy Velveti reálně existovali. Období „před“ ovšem není ani stručné, ani nudné: líčí předpoklady a inspirace, na jejichž základě vznikla přelomová tvůrčí jednotka, která „vůbec neuměla hrát“, jak o ní kolegiálně pravil Ray Manzarek z Doors. Základem stylu, jaký dosavadní popová scéna věru neznala, byla kombinace rozdílných prostředí, odkud přišli Lou Reed a John Cale. Prvního formoval rock´n´roll a studia literatury, druhého hudební avantgarda. Co měli nepochybně společné, byla radikálnost, která je do jisté míry izolovala od většinové společnosti.

U Loua Reeda překvapí, že na malé desce debutoval už v roce 1958 – před maturitou, před Beatles i před Bobem Dylanem, jehož texty ho později přesvědčily, že svět popu může být médiem pro podstatné sdělení. Labilní mladý Reed, kterého rodiče „léčili z homosexuality“ hospitalizováním včetně elektrošoků, se zkoušel živit jako námezdní autor písní, což v té době byla běžná pracovní pozice u větších labelů. Tahle práce pro druhé se nakonec zasnoubila s vlastními Reedovými nápady: když ve skupině Primitives nahrával singl Ostrich (Pštros), měl na kytaře všechny struny naladěné na jeden tón a v sestavě už byl i John Cale. Někoho může téměř zaskočit, jak byl rocker a syrový realista Lou obeznámený s popovým průmyslem: do dobových novin se vyznal z obdivu k „velkým autorům“, kteří si jinak jako mainstreamoví hitmakeři užili od rockerů nemálo pohrdání a přehlížení.

Robert Bibbons o Velvet Underground v Paláci kultury
Reed nadšeně píše o zvuku Phila Spectora (připomeňme, že producent Let It Be si od roku 2009 odpykává trest za vraždu), písních Burta Bacharacha a Carole Kingové a „rozvířených akordech“ vůdčího skladatele Beach Boys, bojujícího s duševní labilitou: „Bůh není a Brian Wilson je jeho syn,“ horlí Lou Reed a v manifestačním textu sugeruje ještě přesvědčeněji: „jediná slušná poezie tohoto století je nahraná na rock´n´rollových deskách.“

Slavná kapela, která propadla
O dobrodružstvích mladého Johna Calea se velmi dobře čte, ale velká část rockového publika by tu hudbu těžko skousla. Minimalistický skladatel La Monte Young a houslista Tony Conrad, s nimiž Cale hrál na violu, spěli k hypnotickému zážitku zvukové koupele v dlouhých prodlevách. Naživo se při tom prostorem vznášejí magické chumly svrchních alikvotních tónů, celá věc souvisí jak s psychedelií sixties, tak érou happeningu. Je však těžké něco takového nahrát a mediálně šířit: proto Caleova první parta získala (mylně) pověst tvrdohlavých popíračů starých forem. Cale se dokonce objevil v televizní soutěži, kde měli ostatní uhádnout jeho „tajemství“. V čem spočívalo? Že jako klavírista absolvoval devatenáctihodinový koncert, uspořádal John Cage z díla Erika Satieho: správné provedení skladby Vexations totiž předpokládá 840 opakování.

Vlastně je to pro šedesátá léta příznačné: popkulturní fenomém Velveti nevzešel ze snahy obohatit zábavní průmysl, ale z kořenů radikálních, experimentálních, uměleckých. A přece byl výsledkem bigbít odrážející moderní velkoměsto tak nenuceně, jak se patří na klubovou subkulturu. Zpětná vazba, disonance, improvizace: to všechno poznal Cale na „seriózní“ scéně a nakazil tím Velvety. Andy Warhol jim po setkání dodal styl a zajistil zájem výtvarných kruhů. Na první reprízy jeho show Exploding Plastic Inevitable dorazilo 750 lidí: byli svědky kombinace několikerého promítání přes sebe, světelných show, tanečníků, sadomasochistických výstupů – a ohlušujícně hlasitých Velvet Underground, z nichž tisk referoval především o uhrančivé blondýně Nico. Zářivý zjev se projevoval hlasem popisovaným jako záhrobní a chmurný: tato kombinace spolu s písněmi jako All Tomorrow´s Parties a I´ll Be Your Mirror signalizovala, jak VU zasahují popkulturu a ještě sledují jiné své cíle.

Po vydání alba Velvet Underground &Nico (1967) s legendárním Warholovým banánem na obalu přišla studená sprcha: reakce byla slabá. Na desku se nalepilo několik smolných nehod, ale především pro protopunkový zvuk ještě nedozrál čas. Velveti vydali ještě White Light/White Heat (1968), pak už Lou Reed vyhodil Johna Calea a (přes seriózní přístup jeho nástupce Douga Yulea) čas skupiny se začal nachylovat. Bonmot, který se o VU traduje, byl tehdy realitou: jejich desky si koupilo minimum lidí, ale každý z nich později založil skupinu. Lou Reed se dočkal, když zaslechl ve vyhlášeném klubu CBGB zpívat mladou Patti Smith songy Velvetů. Během punkové éry prohlásil Brian Eno,k že doba začíná vnímat Beatles a Velvet Underground jako kontrastní hodnoty, jež mají obě právo na uznání. Ale to mělo teprve přijít. Ještě v roce 1972 vyřadila firma desky Velvetů z katalogu a vyprodávala je za 1,99 dolaru. Až kolem roku 1985, kdy vyšlo celé album nevydaných snímků VU, se kapela dostávala do pozice uznané legendy. A to i v Praze: pamětníci si jistě vzpomenou na vyprodané poslechové pořady Jiřího Černého v nejdůležitějším klubu té doby, žižkovské Chmelnici.

Tento „dějinný proud“ je v knize pochopitelně plný konkrétních scén, třeba když Lou Reed vytěží píseň z odmítnutí, které mu Nico sdělila slovy: „Se Židy se už milovat nemůžu.“ Z knihy máme pocit, že spolupráce Velvetů byla vlastně neustálým bojem, střetáváním velkých individualit a vrtkavých povah, které společně něco vytvořily hlavně díky tomu, že ve prospěch hudby v pravou chvíli ( také vrtkavě a nevypočitatelně) hodily za hlavu osobní postoje. Egomaniaci, kteří ale znali slastné vanutí tvorby v prostoru, kde se člověk vzdává ega: bez tohoto paradoxu by hudba Velvet Underground nemohla vzniknout.

Dělnická třída v Pakulu
Česká linie v knize má pochopitelně dikci amerického pozorovatele, občas nám tedy přijde triviální a občas vysněná: fakta však sedí. Začíná už roku 19637, kdy Milan Hlavsa objevuje s Velvety konečně typ hudby, které může věřit a s kterou se cítí spjatý. V osmašedesátém už mají Plastic People v repertoáru písně z „banánového“ alba. Václav Havel, který byl v dubnu 1968 v New Yorku na premiéře svého Vyrozumění, si přiváží elpíčko Velvetů. Jak později řekne Lou Reed svým českým přátelům, je pravděpodobné, že v Praze měli v té době Velvet Underground větší ohlas než v New Yorku.

Unterberger v knize patřičně vytěžuje „geopolitický“ význam vlivu VU na Plastiky, a tedy vlastně na vznik Charty 77, disidentského hnutí a nakonec i na „velvet revolution“. Vynechán není ani pražský koncert (13.června1993), po němž pozval Václav Havel kapelu na soukromý večírek. Publicista Robert Gibbons se při té příležitosti dopustil konstrukce, jejíž reálnost může našinec posoudit sám: „Toto vystoupení bylo z celého turné jediné, při kterém Lou zazpíval verš, někteří lidé jako my musí pracovat tak, jak má znít, snad proto, že pražské obecenstvo se alespoň zčásti skládalo z příslušníků autentické dělnické třídy, kteří při svém osvobození během revoluce odvedli pořádný kus práce.“

Kniha končí rokem 2007, kdy bylo „banánové“ album začleněno do Národního archivu Kongresové knihovny. Listopad 2009, kdy Lou Reed zpívá (spolu s Renée Fleming) Perfect Day na oslavách výročí konce totality pořádaných Václavem Havlem , už ve White Light/White Heat není.

Tahle kniha, v originále stará jen dva roky, je jedním z plodů současné bohaté úrody angloamerických knih o hudbě. Skutečně jsem v plodném období, kdy se mnohé z popu dočkalo vůbec prvního solidního zhodnocení či popisu. Loňský rok přinesl dokonce mezinárodní hvězdu mezi knihami – Retromanii Simona Reynolda. Vedle ní vychází mnoho dalších titulů, které srozumitelně vykládají popkulturní znaky jako symptomy doby: nezávislý pohled na hudební televizi I Want My MTV, texty první velké ženské rockové kritičky Ellen Willisové Out of the Vinyl Deeps nebo nápaditou edici 33 1/3, v níž vycházeí autorské monografie významných alb od Velvetů až po Nine Inch Nails.

Většina těch titulů nebude nikdy vydaná česky. Ale mladší publikum, vybavené jazykově i čtečkami, se učí čím dál samozřejměji sahat po zahraničních zdrojích. Vede se v nich kultivovaná debata o povaze tvorby, zábavy a médií naší pozdní doby: a být mimo tu debatu by v českém prostředí znamenalo nechat si ujet vlak.

28. 1. 2012, Lidové noviny, Pavel Klusák

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 5759