Keitha Richardse neslyšíme jen v řadách Rolling Stones, ale na albu Toma Waitse Bone Machine. Waits není z těch, od nichž bychom měli naději dočkat se memoárů – své soukromí střeží do té míry, že jeho životopisci nejsou daleci žalobám a ti, které osloví se žádostí o rozhovor, nezřídka odmítají s tím, že Waitsovo přátelství je pro ně příliš cenné, než aby takhle hloupě riskovali jeho ztrátu. Jejich odmítavé emaily ostatně tvoří jeden z apendixů waitsovské monografie z pera Barneyho Hoskynse, jejíž český překlad právě vyšel u nakladatelství Volvox Globator. Hoskyns je ale zkušený hudební publicista a historik, a tak čtenář není v jeho podrobné biografii ochuzen snad o jedinou citaci, které se autor dokázal zmocnit – část jich je z první ruky; Hoskyns měl totiž to štěstí, že se s Waitsem několikrát setkal.
Proto si i u této knihy můžeme dopřát hvězdná slova. Tahle Waits v roce 1976 vzpomínal na svou práci portýra v sandiegském folkovém klubu: „Vzal jsem ten flek, protože jsem věděl, že tam budu jednou hrát. Seděl jsem v kavárně jakoby nic, jako bych patřil mezi štamgasty, kecal s ostatníma, navazoval nový kontakty… Nasával jsem informace jako mořská houba, abych ze sebe náhodou neudělal vola. Vždycky jsem si přinesl knížky, kafe, cigára a dal si nohy nahoru. Hltal jsem svýho Kerouaca a sledoval projíždějící káry, byl jsem jak u vytržení a měl jsem pocit, že můj život má nějakej smysl. Když jsem tam tak seděl, přišlo mi, že nežiju žádnej tuctovej život, spíš mi připadalo, že dostává pořádnou jiskru.“
Po seznámení se svou manželkou Kathleen Brennanovou se Waits uzavírá čím dál víc do sebe a tvoří čím dál experimentálnější hudbu. To, co je z jeho tvorby nejdobrodružnější, nám tedy nezbývá než absorbovat ušima a citem. Všechno ostatní jsou jen dohady, v případě Hoskynsovy knihy skvěle a čtivě zkompilované.
