Raymond Queneau Oblý a Pelech

Přeložila Eva Blinková Pelánová Volvox Globator 2009, 64 s.

Je až s podivem, v jaké míře se dnes, po zkušenosti moderny dvacátého století, od literatury požaduje vyzrálost, ucelenost, suverénnost atp. Překladatelka, jejíž překlad považuji za zdařilý, nadto v krátké poznámce, označené jako doslov, uvádí (připisuje Queneauovi názor), "že bez začátku a konce není literatura možná". Vezměme první Queneauův vydaný román Svízel, který je kruhový, první a poslední věta se shodují. Kde zde hledat konec a začátek? Oblý a Pelech (Hazard et Fissile) má začátek a v jistém smyslu i konec, a v tom je ten problém. Jen pro příklad, Queneauova Zazi v metru je v jistém smyslu také kruhová a Modré květy předkládají celý cyklický a repetitivní koncept dějin, začátek a konec se překrývají. Zbytečné je i poukazovat na daný text jako na juvenilie nalezené v pozůstalosti (ve Francii vydán v roce 2008). Plynulo by z toho, že nemá jiný než fetišistický význam, a pak se nabízí otázka, proč bylo toto dílo vůbec přeloženo a vydáno česky.

Zdůrazňovat odlišnost Oblého a Pelecha v nahodilosti syžetu proti kombinatorickým konstrukčním principům pozdější Queneauovy tvorby je zavádějící. Jelikož revizi románu, ne-li celé literatury, kterou Queneau a potažmo skupina Oulipo provádí, můžeme nalézt i tady. Evidentní kombinatorický rastr dílu opravdu chybí, to zůstává fragmentem, nedopsaným a nedopsatelným. Spočívá v nahodilosti, na níž je vystavěna většina vyprávění, takže implicitní kritika tohoto textu není namířena jen proti automatickému psaní, ale také proti psaní "normálnímu". Je tím, co jedna z postav říká hned na první straně: "Hmyz se zvláštními mravy, překvapivými instinkty, schopný vyrvat si zadní nožičky, aby nepoznán zmátl nepřítele. Avšak promiňte, možná vás to nudí? Ale co byste nechtěl!" Jazykové hříčky nejsou u Queneaua jen ornamentem a kamufláží promyšlené kostry, jak se překladatelka patrně domnívá. Jsou mikroskopickou analogií makroskopické hry se stylem, žánry a celou literaturou, kterou zde postrádá. Vliv spíše než fantomasovský se zdá být jarryovský, ale s vlivy je vždy potíž.

Fragment Oblý a Pelech není slepou uličkou, od které je třeba se distancovat. Je ve svém osobitém humoru a literární grotesce hledáním, cestou psaní a v neposlední řadě stylistickým cvičením. Není to "vyzrálý" román, ale je to literatura a také ironický úšklebek žánrovému počteníčku: "Skutečně se bavíš? Jsou i lidé, kteří se spokojí s málem - i když musím přiznat, že tento román převyšuje všechny podobné knihy asi o sto kilometrů.

No tak, čtenáři s inteligencí dekoračního skla, mám je posbírat a začít znovu?" A není právě tento postup to, co nám Dílna potenciální literatury (Oulipo) nabízí k promýšlení? Na předposlední straně čteme "autorův" povzdech: "Takže, kde vlastně jsem? Já, ergo, myslím, že jsem svým způsobem na stopě." (Svízel měla být románovou transkripcí Descartesovy Rozpravy o metodě.) A literatura je přece právě toto - "být na stopě".

20. 01. 2010, A2, Ondřej Pomahač

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 6663