Zdeněk K. Slabý, Petr Slabý: Svět jiné hudby 2

Pět let po vydání obsažné encyklopedie Svět jiné hudby vychází druhý díl, který popisovanou oblast ještě výrazně rozšiřuje. Čím víc hesel ale přibývá, tím víc se ztrácí vnitřní konzistence této publikace - jinak nepochybně úctyhodné.

Svět jiné hudby má formu encyklopedie; už u prvního dílu, vydaného koncem roku 2002, však bylo jasné, že forma, rozsah i kvalita jednotlivých hesel jsou velmi různorodé - od obdivuhodně obsažných, důkladných a v lecčems skutečně objevných (třeba John Zorn zabral 15 stránek), po profily nedotažené, ledabyle napsané nebo poněkud povrchní (Nico). Druhý díl je ještě zjevněji spíše sborníkem abecedně seřazených příspěvků různého typu, někdy už dříve časopisecky zveřejněných, přitom ale v zásadě vždy odkazujících k prvnímu dílu - ten totiž zůstává pro elementární porozumění nezbytným předpokladem.

Už v prvním svazku byly zřetelné disproporce - třeba na domácí scéně, která přece jen není tak rozsáhlá, aby nemohla být zmapována přehledněji a reprezentativněji. Teď se nevyrovnanost v popisování české hudby ještě prohloubila - přibylo se sice heslo DG 307 (byť podstatně kratší než například profil skupiny BBP, jistě zdaleka ne tak významné), z rockové oblasti však stále chybí například Kilhets, Pro pocit jistoty, Aktual. U jazzových experimentátorů je zcela nedostatečné pokrytí ještě nápadnější.

Mnohá jména obsažená v prvním dílu se objevují znovu: například skupina Present byla minule odbyta letmým rozhovorem s Rogerem Trigauxem, nyní konečně dostala přiměřeně solidní heslo. V jiných případech jsou nová hesla stejných hudebníků cennou aktualizací, či ještě spíše logickým navázáním: Fred Frith je (po dřívějším osmistránkovém profilu) prezentován rozhovorem, nutno říct opravdu zajímavým. Nové heslo o Art Bears se zase důkladně - skladbu po skladbě - zabývá nahrávkami z dvojalba Art Bears Revisited, zveřejněného až po vydání prvního dílu knihy.

Stále však chybí významné osobnosti z oblasti experimentální vážné hudby nebo free jazzu, které podstatně ovlivňovaly i dění na scéně alternativního rocku. Místo toho tu najdeme spoustu opravdu obskurních jmen. Zjednodušeně řečeno: když chybí Karlheinz Stockhausen či Cecil Taylor, zato je zde záplava hudebníků zcela okrajového významu, těžko si lze představit čtenáře, který by byl schopen se v tom pořádně vyznat. Záhadou občas bývá výběrové zařazování hudebníků stylově blízkých a také pracovně svázaných: když tu je Michael Mantler, proč tedy ne Carla Bleyová? Nebo ještě výraznější příklad: Hugh Hopper tu má heslo na šest stran, o Robertu Wyattovi autoři psali s trochu menším rozmachem minule, ale Soft Machine ani v jednom dílu Světa jiné hudby nenajdeme.

Velkým rozdílem proti prvnímu dílu je striktní omezení citované literatury; autoři teď mnohdy uvádějí pouze své vlastní články. Těžko se tomu divit, když si člověk uvědomí, jak pracné a nevděčné tohle sepisování pramenů je, jak málo lidí doopravdy zajímá a kolik příležitostí ke kritice zároveň dává různým šťouralům. Ani diskografie nejsou zvlášť propracované; pouhý dlouhý soupis desek těžko udělá opravdu dobrou službu, navíc většinou není problém najít si jej na internetu. Největší silou této knihy by měly být komentáře, které by čtenáři usnadnily orientaci. Někdy je zde najdeme, jindy ne.

Když už se kniha jmenuje Svět jiné hudby, je jistě vhodné položit si otázku, co vlastně ta "jiná hudba" je. Autoři se na ni snaží odpovědět už podtitulem knihy, stejným jako minule - "Průhledy do hudby alternativní, avantgardní, improvizované, nové, opoziční, progresivní, experimentální, postmoderní, aktuální, free, klezmeru atd." To je ovšem pouhé rámcové přiblížení.

Teď se ještě zřetelněji ukazuje, že otec a syn Slabých o nějakou jasnější definici tématu své knihy vlastně ani neusilují. Formální vymezování stylových mantinelů je samozřejmě v tak mnohotvárné oblasti vždy problematické. Jenže tady ta obrovská kvanta shromážděného materiálu - první díl měl téměř tisíc stran, druhý má skoro sedm set - autory nějak pohltila, většinou se ani moc nepokoušejí o komplexnější pohled, prostě hledají další a další jména a snášejí je na jednu mnohasetstránkovou hromadu.

V prvním dílu Světa jiné hudby jsem za posledních pět let našel hodně chyb a s řadou formulací nesouhlasím. Je to proto, že jsem si v té tlusté knize četl opravdu důkladně a stále se k ní vracím. Jsem za ni autorům vděčný a chovám k nim skutečný obdiv za vehemenci, s níž se pustili do tak náročné a špatně honorované práce. Myslím, že pro každého, kdo se o tuhle hudbu zajímá, je to naprosto nezbytná součást knihovny. Druhý díl už zřejmě tolik neohmatám; samozřejmě obsahuje hodně cenného materiálu a množství odvedené práce je imponující. Ztrácí se v něm ale smysl pro únosnou kvantitu a hlavně vnitřní proporce. Jakoby autoři přestávali myslet na čtenáře: svět jiné hudby v jejich interpretaci často působí spíše jako nepřehledný chaos.

únor 2008, HIS VOICE, Jaroslav Riedel

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 6247