Rakouský spisovatel a knihkupec Stanislav Struhar v Česku debutoval prózami Rukopis a Opuštěná zahrada, které psal ve Vídni česky. Nyní vyšel překlad jeho německy psané prózy Hledání štěstí.
* LN V čem „hledání štěstí“ ve vaší próze spočívá?
Kniha pojednává například o iluzi „zlatého Západu“. Hrdinova matka jako mnoho emigrantů tvrdí „Mám se perfektně“, přitom v Olomouci pracovala jako lékárnice, ve Vídni je uklizečkou. Dopadla špatně, ale nepřiznala si to. Už v knize Rukopis jsem popsal situaci člověka, který píše ve svém původním jazyce, a to se stává překážkou v publikaci jeho knihy. Hledání štěstí líčí spisovatelovu ztrátu mateřštiny a přechod do nového jazyka. Ale překážka trvá, zase se vyskytnou argumenty, proč nelze jeho knihu vydat. Hlavním tématem však není osud emigranta, ale láska, a tu protagonista nachází. Jde o smyšlený příběh, ale užil jsem v něm řadu vlastních zkušeností.
* LN Knihu jste věnoval Antonínu Žáčkovi. Kdo to byl?
Byl to můj děda. V 70. a 80. letech měl vysokou pozici na národním výboru a byl přesvědčený komunista. A já jsem stál na druhé straně. Přesto byly okamžiky, kdy mi dával najevo, že důležité jsou vztahy mezi lidmi, a ne politika. Nepřestal jsem si ho vážit. Zemřel krátce potom, co jsme utekli do Rakouska. Nemohl jsem mu jít na pohřeb.
* LN Co znamenal přechod z češtiny do němčiny pro vás?
Ztráta mateřštiny je pro člověka, který píše, katastrofa. Nejdřív jsem měl vztek, protože přechod nebyl zcela dobrovolný. A měl jsem strach, byl to dramatický zážitek. Nutilo mě to psát velmi přesně, protože jsem v té řeči necítil. Od počátku svého pobytu v Rakousku jsem měl pouze německy mluvící přátele, ale když jsem německy začal psát, uvědomil jsem si, jak cizí ten jazyk je. Posledních osm let pracuji s němčinou intenzivně. Zpočátku jsem byl skoro paranoidní, stále jsem hledal chyby a kontroloval, zda je určitá metafora správná. Práce na textu se stala vědomější, v češtině jsem psal automaticky. V němčině si dávám pozor na každé slovo a mé texty jsou propracovanější. Přineslo mi to tedy i nový začátek a obrovské poznání. Německy píšu poetické pasáže, jaké bych dříve nikdy nenapsal. Jako teenager jsem začínal s básněmi, to mě velmi bavilo, a dnes jsem na tom podobně, je to pro mě velký zdroj radosti. Samozřejmě stále potřebuji redaktora. Pomohla mi také má vášeň pro literaturu a poezii. Dnes už myslím a cítím německy. Problémy při psaní mám teď spíš s češtinou, dělám chyby. Nikdy například nevím, jestli vám podávám „mou“ nebo „svou“ ruku.
* LN Ve vaší knize sledujeme milostný i napjatý vztah mezi spisovatelem a redaktorkou. Není zdrojem jejich konfliktu i fakt, že profesionálními čtenáři - kritiky a redaktory - dnes bývají akademici a kulturní úředníci, a ne sami tvůrci?
Je to možná lepší. Spisovatelé, pokud píšou kritiky, si často navzájem pomáhají. A když je jim někdo nesympatický, útočí velmi nevybíravě, někdy jen ze závisti. „Úředníci“ mohou mít odstup - problém ovšem nastane, nemají-li přehled nebo vhled. Jako knihkupec si dávám pozor, kdo recenzi píše, zejména pokud vyznívá hymnicky. Jednou jsem náhodou našel na internetu obrázek autora takto chválené knihy s recenzentem, jak se drží kolem ramen... A jindy jsem zas v knihkupectví spatřil jednoho spisovatele, jehož knihy právě ležely na okraji stolu. Vzal je a přesunul doprostřed. Přitom odsunul komínek knih svého kolegy, který sám píše recenze a jeho knihu chválil. To mi připadalo drsné.
* LN Redaktorka Astrid z vaší prózy by něco podobného určitě neudělala. Je starostlivá, ale ne vášnivá, spíš unavená z hromad rukopisů. Literatura se pro ni stala břemenem.
Při tvorbě této postavy jsem myslel na dvě nebo tři redaktorky, které chodily k nám do knihkupectví. Astrid na začátku slušně autorovi doporučuje, aby psal svým mateřským jazykem a oslovil nakladatelství v zemi svého původu. Ale pak vede svého partnera k tomu, aby o sobě něco napsal. A když on namítá, že jeho němčina není dost dobrá, odpoví mu, že to by byl ten nejmenší problém, že by to snadno opravila. Občas se chová jako učitelka, je z toho cítit jistá arogance.
* LN Astrid se také nerada osobně setkává s autory.
To je i má zkušenost. Kolikrát jsem se pokoušel víc se o textu dozvědět, ale vnímal jsem jakýsi strach redaktorů, kteří mají okruh známých autorů a nikoho dalšího nechtějí přijmout.
* LN Jsou vaše dvě profese spisovatele a knihkupce někdy v konfliktu?
Pracuji v knihkupectví Thalia, to je obrovský řetězec s desítkami prodejen v Německu, Švýcarsku i Rakousku. Díky tomu, že mě tam velice vstřícně přijali a umožnili mi práci na částečný úvazek, mám dostatek času na psaní. Jsem tedy nezávislý, nemusím vyhledávat placená veřejná čtení. A také získávám nejlepší přehled o dnešní literatuře. Ve svých dvou románech jsem sice kritizoval určitá nakladatelství, ale jako knihkupec jsem vlastně kolegou nakladatelů a rád s nimi spolupracuji.
* LN V českých knihkupeckých řetězcích knihkupci obvykle neumějí poradit, jen vyhledávají tituly v počítači. Je to u vás jinak?
Takoví kolegové bohužel existují i u nás. Pracují tam však také knihkupci, pro které prodávání knih není jen zaměstnání, ale koníček. V naší prodejně například pravidelně doporučují čtenářům knihu týdne a knihu měsíce. K tomu píšou krátké odůvodnění. Zákazníci nemají čas číst sáhodlouhé články, musí to být velmi stručné. Sám jsem několik knih takto doporučil, a lidé na to dají. Šlo přitom o tituly, které by se jinak těžko prodávaly, nanejvýš tři svazky, ale takto jsem jich prodal třeba čtyřicet.
* LN Jak se u vás prodávají české knihy - například klasika z německé edice Česká knižnice?
My jsme tyto knihy pravidelně objednávali, ale k mé lítosti většinou skončily ve výprodeji. Jsou drahé, protože jejich příprava je nákladná. Kolikrát jsem je nabízel lidem, kteří chtěli něco typicky českého. Doporučil jsem jim Nerudu nebo Olbrachta, ale oni si je prohlídli a vrátili. Když se prodal jeden dva svazky, byl to úspěch. Lidé chtějí obvykle nová díla.
* LN Proč v Hledání štěstí daruje protagonista při seznamování redaktorce Astrid právě německý výbor z Jakuba Demla?
Uvažoval jsem: Čím by mohl hrdina překvapit redaktorku, která pracuje v renomovaném nakladatelství? Kniha Nesvatá vidění z Tasova se mi velmi líbila. Hledal jsem v rakouské literatuře něco srovnatelného, ale nic mě nenapadlo. Kdybych byl v kůži své postavy, určitě bych jí tento Demlův výbor dal už ze zvědavosti, co nastane.
* LN Hrdinové Rukopisu i Hledání štěstí ani svým nejbližším nevyjeví, že píšou. Také někdy tajíte, že jste spisovatel?
Nijak to neprezentuji. Kolikrát se mi stalo v knihkupectví, že se mě někdo ptal na nějakého českého autora, pak popsal jeho knihu, a já pochopil, že mluví o mně... Řekl jsem, že si nevzpomínám, a mizel jsem. Pokud se účastním nějaké prezentace, tak proto, abych upozornil na knihu. Ale nepatřím k autorům, kteří si to vychutnávají a žijí tím. Jsem ve svém živlu, když někam odjedu a jsem sám.
***
Stanislav Struhar (1964)
Pochází ze Zlína (resp. Gottwaldova). V roce 1988 emigroval se svou ženou do Vídně, jejich tříletého syna, který je měl následovat, tehdy rok a půl zadržovaly československé úřady. Struhar po řadě zaměstnání zakotvil jako knihkupec. Debutoval verši, které vyšly roku 2000 ve Vídni ve dvojjazyčné knize Der Alte Garten - Stará zahrada. V česky psané próze Rukopis (německy 2002, česky 2004) a německém Hledání štěstí (německy 2005, česky 2007) vylíčil obtížné přijetí spisovatele jiného jazyka v Rakousku a neméně obtížný přechod rakouského spisovatele z mateřštiny do němčiny. Komorní poetická próza Opuštěná zahrada (česky 2004) zachycuje dětství a dospívání chlapce ve starém vídeňském rodinném domě plném přízraků z minulosti.
