Titulní stránka
Poslední aktualizace stránky: 30. března 2007 - 09:40Volvox.cz si právě čte 5 lidí
e-mail

Novinky O nás Katalog Kavárna Zajímavosti, archiv Zajímavé odkazy na internetu Veletrhy Obsah koąíku
O NÁS


Kontakty

Knihkupectví

Katalog ISBN

TOP 50

Napsali o nás

HLEDÁNÍ


Potvrdíte stiskem ENTER

Od šamana k sektě


Podivuhodná odhalení o životě Carlose Castanedy

Počátkem devadesátých let vyšla česky kniha Učení dona Juana. Ve velkém nákladu a dočkala se příznivých kritik. Teprve později začalo vycházet na povrch, že „antropologická práce“ je pouze fikcí.

Ukazuje se navíc, že autor Učení dona Juana Carlos Castaneda (1926–1998) vedl nečekaně pestrý, tajený a krajně podezřelý život. V Americe, kde knihy původem brazilského spisovatele vycházely jako první, ho už málokdo bral vážně, což je možná i příčinou toho, že první seriózní životopis po Castanedově smrti pořídil Francouz. Christophe Bourseiller jej publikoval v roce 2005 a na sklonku loňského roku jej v překladu Vladimíra Čadského vydalo nakladatelství Volvox Globator. Dodejme, že jde o paradox, který slouží ke cti nakladatelství: to totiž vydalo celé Castanedovo dílo (pochopitelně bez jakýchkoli poznámek a odborných vysvětlivek) a nyní biografií nazvanou výmluvně Carlos Castaneda – Pravda lži castanedovský mýtus boří.

Šaman, který nebyl
Bourseiller (nar. 1957), jehož život by sám stál za zpracování, se ke Castanedovým knihám dostal jako většina čtenářů velmi mlád a byl jimi okouzlen. Pocházel navíc z umělecké rodiny (sám od pěti let až dodnes účinkuje ve filmech, teprve v osmdesátých letech začal také psát), která se v šedesátých a sedmdesátých letech přidala ke kultuře hippies. Pro tu byly právě „zážitky“ Carlose Castanedy s indiánským šamanem Juanem emblematickým svědectvím o existenci jiné reality (k níž vede cesta přes halucinogenní drogy – zde kaktusy a houby) a důkazem o úpadku západní civilizace. Nic na tom nezměnily střízlivé hlasy botaniků, kteří upozorňovali na to, že v poušti Sonora, kde se děj knihy odehrával, se zmíněné rostliny nevyskytují, nebo antropologů, kteří analýzou Juanových výrazů pro změnu vyloučili, že by šaman mohl patřit ke kmeni Yaqui, jak autor uváděl. Odborné publikum se postupně shodlo na tom, že existence Castanedova šamana je krajně nejistá. Dokázat, že neexistoval, je však složité až nemožné – a naopak Castaneda se nijak nenamáhal dokazovat, že Juan existoval. Značná tajuplnost byla součástí mýtu o šamanovi i o jeho „žáku“ Castanedovi.

Notorický lhář
Christophe Bourseiller se ocitl spíše v roli detektiva než literárního životopisce. Castaneda totiž již od mládí mystifikoval okolí o svém původu a vlastně nikdy nikomu neřekl pravdu o rodině, s níž se od své emigrace do USA již nestýkal; v Brazílii ostatně zanechal těhotnou snoubenku. Lhal i svým přítelkyním v Americe, profesorům na univerzitě, kde studoval antropologii – přesněji řečeno, hodně si o sobě vymýšlel. V roce 1968 vydal v univerzitním nakladatelství výše zmíněnou knihu, která byla zároveň jeho disertační prací – a záhy se stal boháčem, protože statisíce mladých experimentátorů s drogami ji obdivovaly a hltaly.

Postupně Castaneda přidával další knihy, v nichž začal odmítat halucinogenní drogy a pomalu údajné učení dona Juana transformoval do modernější podoby, jejímž byl nyní hlavním tvůrcem a prorokem. Na Bourseillerově knize nakonec není nejpřekvapivějším zjištění, že Učení dona Juana a následné knihy jsou s největší pravděpodobností kompiláty různých odborných i populárně duchavědných prací. Sdělení těchto knih mohou být platná, i když se nezaštiťují existencí domorodého šamana, a Učení dona Juana má nepopiratelné literární kouzlo i pro ty, kdo vědí, že jde jen o fikci. Mnohem děsivější je to, co se s Castanedou a kolem něho odehrávalo zejména v osmdesátých a devadesátých letech.

Nahé ženy na kopci
Castaneda totiž kolem sebe soustředil několik obdivovatelek a milenek, přičemž skupinka vykazovala všechny znaky, které charakterizují rigidní sektu: naprostá oddanost vůdci Carlosovi, který byl považován za jakéhosi poloboha, uzavřenost před okolním světem, které se musela podřídit každá nová členka (členůmužů bylo jen velmi málo), šíření iracionálních názorů na svět a lidskou existenci. Castaneda navíc své „ovečky“ sexuálně využíval – Bourseiller neváhá použít slovo harém při líčení hierarchie milenek a žárlivých scén a intrik, které mezi kdysi inteligentními Američankami nastávaly. Vychází přitom ze vzpomínek některých členek sekty, které své zážitky popsaly (knižně i časopisecky). Sexuální teror měl až komické projevy: Castaneda po souloži nutil ženy, aby v sobě co nejdéle držely jeho „kosmické semeno“, či případně dělaly stojku, aby jim proniklo až do mozku, jindy se několik žen vydalo na kopec, kde se svlékly a čekaly, až do nich proniknou „magické větry“. Bizarní historie končí až Castanedovou smrtí, kterou jeho družky před veřejností tajily dva měsíce.

Castanedův příběh je jednou z mnoha smutných teček za orgiemi „duchovna“, jež rozpoutala Kalifornie šedesátých let a jejichž přímé či odvozené produkty se čas od času znovu objevují. A ukazuje se, že biografie rozporuplného autora je mnohem zajímavější a dobrodružnější než jeho vyprávění o halucinogenních proměnách v havrana.

26. 03. 2007, TÝDEN, č. 13, Pavel Mandys

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 6555