Ostrůvek, kde se Bohu úží dech

Debutový román Věž velšského autora Tristana Hughese vyšel v českém překladu

O Walesu často neslýcháme. Víme, že odtud je kapela Manic Street Preachers, a nedávno se naše fotbalová reprezentace také utkala s jeho národním mužstvem. Román Věž (2003) Tristana Hughese nám k většímu poznání Walesu také příliš nepomůže. Za prvé nejde o bedekr. A za druhé se odehrává pouze na ostrově velšsky zvaném Ynys Mon, anglicky pak Anglesey.

Román je pozoruhodný tím, jak v žádném ohledu "netlačí na pilu". Třeba jeho sedm částí by uspělo i samostatně a neublíží jim ani čtení v odlišném pořadí, než jaké určil autor. Jde tedy o román, či o cyklus povídek? Tato otázka je v případě lidských příběhů odehrávajících se v blízkosti oné v titulu zmíněné věže zcela podružná.

Proč jsme válčili v Barmě?
O čem román tedy vypráví? O tom, že člověk má žít tam, kde se narodil? O tom, že cestovat - být všude - znamená nebýt prakticky nikde? O tom, že všichni směřujeme do města, a venkov už se stává jen rekreační zónou? A že poturčenec horší Turka? Ano, to vše lze v Hughesových příbězích najít. Zatímco obyvatelé Anglesey odcházejí do Londýna, bohatý chlapík z Liverpoolu nákladně opravuje bývalý mlýn - ústřední věž.

Román dále naznačuje, že rodinnou historii je normální znát, neboť si ji v sobě, byť nevědomě, stejně neseme. Navíc Věž odkrývá, jak podivně pronikavý je "propojený svět": muži z Anglesey válčili v Barmě, nyní se dá ve vsi zajít nakoupit do Sparu... A v karavanu tam pobývá a horlivě vyznačuje "posvátné čáry" člověk, o němž se posléze dozvíme, že není domorodec. Tím ostatně není ani autor - narodil se v Kanadě, na Anglesey žije ale již od dvou let a v loňském roce vydal už druhou knihu s názvem Send My Cold Bones Home.

Ve Věži se dále setkáváme s flinky sbírajícími a konzumujícími houbičky či s hospodářem, který využíval věž jako větrný mlýn. Jeho pomatení mladá služka pozná podle toho, že k ní mlčenlivý mlynář poprvé souvisle promluví: "Celý život jsem pracoval se vzduchem, s ničím jiným než se vzduchem. Vím, že už moc užitečný nejsem. Nejsem padlý na hlavu, vím, že to dneska chodí jinak. Ale nikdy jsem jinou práci neměl. Dělám věci z Božího dechu."

Buddy Holly mě nepřekvapil
Tristan Hughes se v románu snaží skutečně poctivě hledat motivace činů svých hrdinů a kořeny jejich outsiderství, v neposlední řadě pak rovněž skicuje proměnu života na Ynys Mon. Nejde však o vytváření nějakého panoptika, a už vůbec ne o plačky nad plíživým zánikem tradice a velšského jazyka.

Části románu navíc působí vybroušeným dojmem, jako by v nich nebyla ani věta přebytečná. Autor přitom nepoužívá žádných (post) moderních fíglů a ani příběhy samy o sobě nejsou nijak dech beroucí. Hughesovým trumfem je to, že vsadil na prosté vyprávění v tom nejlepším slova smyslu a dokázal v něm obstát. Nenápadná, pozoruhodná kniha, jejíž hrdinové žijí na ostrově ležícím v Evropě, ač většina Evropanů o jeho existenci pravděpodobně nemá ani páru.

Jedinou výstředností Hughesova románu tak je, že jeho "ústřední postavou" se stala věž. A svérázně také působí ještě vlastnosti některých hrdinů: "... tetička Delyth zase trvá na tom, že ji na rozdíl od ostatních dívek zpráva o smrti Buddyho Hollyho v troskách letadla vůbec nepřekvapila, protože rok před tím byla u toho, jak se dvě lišky praly o mrtvého králíka."

***

HODNOCENÍ LN ****

Tristan Hughes: Věž Přeložila Vladimíra Šatavová Volvox Globator a KGB, Praha 2006, 128 stran

26. 01. 2007, Lidové noviny

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 6769