EXOTICKÉ ZJEVENÍ

Patrick Chamoiseau: Otrok stařec a obří pes
Přeložila Milena Fučíková
Volvox Globator, Praha 2005

Předpokládám, že spisovatel Patrick Chamoiseau (1953), pocházející z ostrova Martinik, bude většině českých čtenářů neznámý stejně jako do nedávné doby mně, třebaže v češtině již vyšel v roce 1993 v brněnském Atlantisu jeho román Solibo ohromný (překld Růženy Ostré byl tenkrát oceněn Jungmannovou cenou). Autorovo jméno bychom marně hledali ve Slovníku francouzsky píšících spisovatelů (2002) autorského kolektivu Jaroslava Fryčera, příliš se nedozvíme ani z informačního serveru (nejen) světových literatur iliteratura, a tak můžeme být vděčni alespoň za biograficko-bibliografickou poznámku na konci novely Otrok stařec a obří pes. V českém kontextu je asi nejznámějším spisovatelem z oblasti Malých Antil René Depestre. Chamoiseau je ovlivněn však především Édouardem Glissantem (1928). Glissant navazoval na africké hnutí "négritude", které se zrodilo v "černé Africe" v třicátých letech dvacátého století a zaměřovalo se na vyjadřování kulturní identity černého světa. Autoři jako Chamoiseau, Bernabé a Confiant pokračovali v Glissantově projektu "antillanité" a svou teorii, která je jedním ze završením emancipace bývalých i stávajících francouzských koloniálních držav, nazvali "créolité". Tento program prosazování kulturní identity kreolského světa je značně široký a otevřený a je založen na střetávání a míšení francouzského jazyka a kultury s řadou mluvených jazyků (či spíše nářečí?) a různorodých kulturních tradic tamějšího prostředí.

Patrick Chamoiseau vstoupil do literatury v osmdesátých letech. Do oficiálního literárního světa se zapsal až svým románovým debutem Kronika sedmeré bídy /1986), ale již předtím napsal divadelní hru a vydal knížku kreolských pohádek. Od druhé poloviny osmdesátých let publikoval několik prozaických textů a stihl také sepsat třídílnou autobiografii z období svého dětství. Novela Otrok stařec a obří pes (snad ze setrvačnosti byla francouzskými nakladateli označena jako román; český vydavatel toto označení přejal) byla v originále vydána v roce 1997. Je otevřena otázkou, která je umístěna na předním místě knihy, ještě před dedikací a obsahem. Jde o jednu ze základních otázek spjatých s naším pobytem ve světě: Má svět nějaký záměr? Následující text je rozčleněn na sedm částí (Hmota, Obživlý, Vody, Měsíční, Sluneční, Kámen, Kosti) a autorem průvodních slov (označovaných v tiráži jako "mezislovo") každé z částí je Édourd Glissant.

Vnější dějová linie by se dala shrnout do několika málo vět. Z plantáže uteče starý otrok, mlčenlivý, nenápadný muž, jehož okolí vnímá spíše jako skálu či strom než lidskou bytost, jako pevnou a odjakživa přítomnou součást prostředí. Pán plantáže se zachová stejně jako vždy v podobné situaci. Za otrokem pošle obřího psa, monstrum, které má za úkol jediné: utečence zabít. Z perspektivy otroka je pes vtělením ďábla, je "bezejmenný" či "bezejmenná", obří bezrodá vraždící stvůra. Z perspektivy psa i z perspektivy autorského vypravěče se ovšem ukazuje osud obou protihráčů být v mnohém podobný, a není to jen stařec, kdo na této cestě prochází proměnou.

Začíná tedy vnější drama, souboj dvou podrobených, zotročených bytostí. V této hře o život je jim přitom rovnocenným spoluhráčem prales, živá i neživá příroda, jež je jeho součástí, veškeré zvuky, vůně, pohyby či dlení v prostoru, rovněž však magické bytosti kreolských mýtů a pohádek. Od počátku je přitom jasné, že hlavním smyslem tu není zdařilý útek, ale probuzení otrokovy duše i těla, které je líčeno skutečně sugestivně. toto znovuzrození je doprovázeno symbolickým aktem: muž zavrhne svou otrockou identitu a s ní i "směšné jméno", které mu pán dal, a zvolí si pro sebe jméno nové. Objevuje své Já a lidskou řeč, vystupuje z letitého mlčení. Působivost těchto pasáží narušují bohužel deklamativní proluky, v nichž se lze např: dočíst takovou moudra, jako "Život sem (do pralesa - pozn. V. K.) patřil stejně jako smrt." Podobně místy až neúnosně prakticky působí i závěr knihy, v němž je oslovován posvátný kámen indiánů.

Starcovo probuzení k životu je podpořeno postupnou proměnou fokalizace - od promluvy autorského vypravěče přes pasáže, v nichž mají otrok i pes roli reflektora, až ke starcovu vnitřnímu monologu v ich-formě. Postavení vypravěče je přitom ambivalentní - na jedné straně je na mnoha místech řečeno, že vypravěč je tu pouze prostředníkem, který propůjčuje hlas Slovu, živé paměti. Na straně druhé je v textu cítit suverenita autorského subjektu a jeho tvůrčího gesta. Text tedy není dynamizován pouze naznačeným vnějším dramatem, ale i střídáním a proměnami vypravěčských subjektů, užitím prézentu historického, proměnami rytmu promluvy a celkovou výraznou rytmizací a konečně rozmanitostí využitých jazykových prostředků včetně četných neologismů (o zdařilosti jejich překladu bychom se však mohli přít).

Autor těží z tradice psaného spisovného jazyka i z tradice orálních vyprávění, v nichž má slovo (Slovo!) magickou moc, stvořitelskou sílu. Primárním je tu přitom slovo mluvené, neboť "psaní je ztuhlotina". Je fixací,která má pro kreolskou kulturu negativní konotace. Znamená umrtvení živého slova, v němž se spojuje a prolíná mnoho vzpomínek a příběhů. Text zná také četné polohy stylistické a stylové - od ryze poetických, lyrických, snových až k humorným, familiárním a vulgárním.

Lyrizované pasáže jsou celkem umně přetlumočeny do češtiny, větším oříškem se ale ukázaly být výrazy kreolské - jejich překlad pomocí moravských dialektů či obecné češtiny v kontextu vyznívá bohužel spíše směšně a neuměle. Znovu se tedy ukazují obecná omezení překladu a aktualizována je otázka, zda některé knihy je adekvátně a "věrohodně" přeložit vůbec možné (byť se překladatel snaží sebevíce a sebelépe - poctivou snahu o přetlumočení autorova rukopisu nelze Mileně Fučíkové jistě upírat). Otázkou pro mne zůstává, zda chyby v interpunkci či v pravopise (např. záměna mně - mě) jsou záměrné a vycházejí z autorova svébytného nakládání se syntaxí (je to vzhledem k výše řečenému pravděpodobné - vždyť jde o příběh "vyzpívaný v kreolštině a pohrávající si s francouzštinou") či zda jsou vizitkou odbyté redaktorské práce (tomu by zase napovídaly chyby obsažené i v překladatelčině doslovu). Slušela by se v tomto hledu nějaká výraznější poznámka překladatelky nebo redaktora knihy; letmá zmínka o autorově svévolným nakládáním s francouzskou gramatikou v doslovu podle mého názoru nestačí.

Novela Otrok stařec a obří pes na mne místy působila jako zjevení. Dotek exotického, neznámého, vzdáleného. Trochu se obávám, zda ne až příliš vzdáleného, zda naše jazykové a kulturní ukotvení není až příliš rozdílné. Je otázka, jestli při četbě knih autora jako Chamoiseau a další nejde spíše o vzrušení z exotického než o skutečné naslouchání textu. Alespoň zkusit s ním vstoupit do rozhovoru však má smysl.

Tvar č. 15, Veronika Košnarová

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: