I příběhy jsou lidské skvrny

Z volné románové trilogie Philipa Rotha z 90. let vyšla letos v českém překladu nejdříve Americká idyla (1997, Pulitzerova cena) a nyní Lidská skvrna (2000). Příští rok má vyjít i Vzal jsem si komunistku (1998).

To je z toho, že ho vychovala lidská ruka," řekla Faunia. "To má z toho, že se celej život motá kolem lidí, jako jsme my. Lidská skvrna," řekla bez znechucení, opovržení či odsouzení. Dokonce i bez smutku. Tak to prostě je - takto suše to Faunia sdělila dívce krmící hada: necháváme skvrnu, necháváme stopu, necháváme svůj otisk. Nečistotu, krutost, zneužití, chybu, exkrement, sperma - jinak zde neumíme existovat.

Takto přemýšlí Faunia při návštěvě své oblíbené vrány jménem Princ ve spolku na ochranu zvířat. Název knihy je tak objasněn, ale kdo je Faunia? Je jí čtyřiatřicet, předstírá negramotnost a má toho už hodně za sebou. Ale proč vůbec mluvíme o Faunii? Je totiž milenkou Colemana Silka, jedenasedmdesátiletého univerzitního profesora na penzi. Jednou u něj Faunia zůstane do rána, přitom od šlapek kdysi slyšela: "Chlapi ti neplatí, abys s nima zůstávala. Platí ti, abys pak vypadla a šla domů."

Ráno, když jí Coleman předčítá z novin, vybuchne: "On si doopravdy myslí, že to, co si všichni myslí, to, co o něm na škole všichni říkají, je životní katastrofa. A přitom je to jen banda debilů, co ho tam nemají rádi - to ale není žádná katastrofa. Tak proč si myslí, že tohle je ta nejhroznější věc, co se komu kdy stala? To fakt není žádná rána. Když se dvě děti udusí a umřou, to už dá člověku zabrat. Když ti otčím strká prsty do kundy, to ti dá taky zabrat. Ale přijít o práci, když už má člověk odejít do důchodu, na tom přece nic není."

Co že se to Colemanovi na univerzitě přihodilo? Jednoho dne bývalý děkan, profesor řečtiny a latiny, vyučoval svůj seminář Bohové, rekové, mýtus. Během pěti týdnů se semináře ani jednou nezúčastnily dvě studentky, proto se Coleman Silk otázal: "Zná někdo ty lidi? Existují vůbec, nebo jsou to přízraky?" Ještě téhož dne je Silk předvolán k vysvětlení, neboť lajdácké studentky podaly stížnost. Přízrak totiž bývalo hanlivým označením černocha či černošky - což je právě jejich případ.

Kde všude jsou přízraky?
Philip Roth (*1933) je českým čtenářům znám především svými romány Portnoyův komplex (1969, česky 1992) či Operace Shylock (1993, česky 1999). V Lidské skvrně se znovu potkáváme s jeho alter egem Nathanem Zuckermannem.

Právě za ním se Coleman Silk vydá po pohřbu své ženy Iris, která umřela v době jeho marného boje s "veřejným míněním": "Chtěli zabít mě a místo toho zabili ji." Chce po Zuckermannovi, aby o jeho případu napsal knihu, jenže tomu se do toho nechce. Nicméně se s osaměvším Colemanem spřátelí. Všechny čtyři Colemanovy děti pracují daleko, občas otci volají. A kde jsou Colemanovi předci? Zná někdo ty lidi? Existují vůbec, nebo jsou to přízraky?

Coleman pochází z černošské rodiny, ovšem natolik je již "vybělený", že si může vybrat. Kvůli negativní diskriminaci se rozhodne předstírat příslušnost k bílé rase (naopak na konci své kariéry se Coleman se svými "přízraky" stane obětí diskriminace pozitivní). Autoritativní otec je tehdy již po smrti, matka se smiřuje s tím, že nikdy neuvidí svá vnoučata, a sestra Ernestina si celá léta s Colemanem tajně telefonuje. Starší bratr Walter ovšem kontruje tím, že Colemana navěky z jejich rodiny vykáže.

Ale kde jsou Colemanovi a Fauniini protihráči? Kde jsou škůdci těchto kladných postav, kde jsou ti spouštěči zla? Jedním z nich je Les Farley, bývalý Fauniin manžel, který ji viní ze smrti jejich dětí a neustále ji pronásleduje. Faunia od něj odešla kvůli jeho nevyzpytatelné agresivitě, Les má totiž za sebou boje ve Vietnamu a prožívá intenzivní noční můry. Právě on se postará o vyvrcholení příběhu - svým autem vytlačí ze silnice vůz, v němž jede Coleman s Faunií a z něhož již živí nevystoupí.

I Coleman má svůj stín. Je jím Delphine Rouxová, kterou coby děkan na univerzitu v Atheně přijímal a která jako vedoucí katedry nakonec "bděla" nad Silkovým závěrečným "politicky nekorektním" fiaskem na univerzitě.

To ale ještě není všechno, Delphine je nejen univerzitní učitelka, ale také cílevědomá Francouzka, jež se cítí v Atheně nedoceněná a osamělá. Proto napíše inzerát, v němž hledá muže, jehož popis se shoduje s charakteristikou Colemana Silka. Omylem ovšem e-mailovou zprávu odešle svým podřízeným. Faux pas jí pomůže vyřešit Colemanova smrt - vymyslí si, že se jí do kanceláře těsně předtím vloupal a rozeslání inzerátu byla jeho poslední škodolibost.

Clinton si hrál s Lewinskou
Toto vše se Zuckermann postupně dozvídá - zprostředkovaně od Colemana či jeho sestry nebo přímo - v roce 1998, Silkův příběh lemuje aféra Billa Clintona (který se na rozdíl od Lese válce ve Vietnamu vyhnul) se stážistkou Lewinskou. Colemanovo pozdní vzplanutí k Faunii je nazýváno "aschenbachovským šílenstvím" s odkazem k Mannově Smrti v Benátkách. Roth alias Zuckermann je však autorem nejen sečtělým, ale i jinak obeznámeným.

Ukazuje to kupříkladu, když Steena, Colemanova dívka z raného období (která mimochodem po návštěvě jeho černošské rodiny Colemana opustí), popisuje svou matku: "Typický rys její rodiny - a myslím, že to není typické jen pro tuhle rodinu, myslím, že Dánové jsou takoví a neliší se v tom příliš od Norů - zajímají se o předměty. Předměty. Ubrusy. Nádobí. Vázy. Neustále si vykládají, kolik každá taková věc stojí... Nesmírně spořiví. A čistotní. Nesmírně čistotní... A fantasticky dobře vaří, pokud nepotřebuješ mít v jídle koření, sůl a pepř. Nebo pokud nechceš, aby to nějak chutnalo."

Nejliterárnější postavou románu je jednoznačně Delphine Rouxová: "Dnes si ve francouzštině čte knihu Julii Kristevy, jedno z nejkrásnějších pojednání o melancholii, jaké bylo kdy napsáno, a naproti ní u dalšího stolu sedí muž, který si - neuvěřitelné - čte ve francouzštině knihu Philippa Sollerse, manžela Kristevy. Sollers patří k lidem, jejichž hravost už na rozdíl od dřívějšího stadia svého intelektuálního vývoje odmítá brát vážně. Hraví francouzští autoři, oproti hravým východoevropským autorům jako Kundera, ji už neuspokojují..."

Černobílý příběh i vidění
Zeširoka pojednaný a mnohým přemítáním nadívaný Rothův román, vyprávěný zvnějšku, neprožitě, je nejen příbuzný mnoha angloamerických děl, ale rovněž právě románového typu Milana Kundery. Ve Zneuznávaném dědictví Cervantesově (2005) Kundera vytyčuje: "Každý román říká čtenáři: ,Věci jsou složitější, než myslíš.'" Jde ovšem o to, zda o těch věcech román pojednává sugestivně, či jen složitost předstírá.

Při prázdné a smrtelně vážné nabubřelosti některých románů se totiž nelze ani příliš divit, že se tak daří druhému extrému - jednoduchým a efektně podávaným příběhům, které se vydávají za zpravodajství: bulvárním médiím. Lidé chtějí, potřebují příběhy (třeba ten o Clintonovi a Lewinské, kteří si hráli v Oválné pracovně, a večerníčkové pexeso to nebylo), vyhledávají je více než pravdu, přestože v některých případech skutečnost fantazii překonává. Někdy snad hledáme příběhy až tak zoufale, že neváháme obětovat ani osud jiného člověka. Příběhy jsou tedy také lidskými skvrnami.

Obětí příběhů je i Coleman Silk. Nejprve mu sice "bílá varianta" jeho životního příběhu přinesla snazší cestu, o mnoho let později se však okolí nechtělo vzdát toho, že bývalý rázný děkan (který své podřízené obrostlé lišejníky neváhal častovat větami typu: "Jinými slovy tu prostě recyklujete vlastní odpad.") je rasista a zneužívá negramotnou uklízečku, kterou donutil jít na potrat. Obětí příběhu je ostatně i Faunia. Když si před útěkem z domu stěžovala na otčímovo osahávání, matka měla za to, že si vymýšlí.

Roth jako by Lidskou skvrnou ukazoval, že vyprávět příběhy je patrně složitější, než si myslíme. A nepřímo také, že vědět to ještě neznamená nabýt magického umu vypravěče.

***

KNIHA TÝDNE

Lidská skvrna
Philip Roth

Přeložil Jiří Hanuš. Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 2005. 288 stran.

Autor je redaktorem LN

19. 11. 2005, Lidové noviny, ONDŘEJ HORÁK

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 7364