Nastal čas šípu Marina Amise

Martin Amis: Šíp času. Z anglického originálu Time´s Arrow přeložila Kateřina Klabanová, redigoval Viktor Janiš; Volvox Globator, edice Albion, Praha 2003, 165 stran

Postoj moderního člověka k času je všední - čas plyne pravidelně, lineárně zepředu dozadu, nelze z něj vystoupit ani jej opakovat, zato jej umíme měřit a sledovat proměny s ním spojené. Méně všední se už ale jeví skutečnost, že tyto faktory také zakládají časoprostorovou povahu empirického světa a dotýkají se i našeho myšlení. A zbývá tu ještě sváteční vytržení, které přece jen člověku z času nějak vykročit dává, neboť mu umožňuje reflexi sebe sama na pozadí světa, v současné společnosti je však stále více vytěsňováno či nahrazováno (především přízemním uspokojováním potřeb těla.)

Takové vytržení může, jak víme, přinášet i umění, jmenovitě máme na mysli literaturu, která totiž - právě časoprostorové kauzalitě navzdory - zdaleka nepracuje jen s lineárním a pravidelným uspořádáním času. Naopak, čas se v ní nezřídka zpomaluje, vyprazdňuje či rozpadá, zmnožuje a vrství, ale rovněž zahušťuje, zkracuje a stříhá, opakuje i přeskakuje. A existuje též početná řada literárních děl, jejichž čas se jednoduše vrací. Tento retrospektivní způsob zobrazení je ale natolik častý, že jeho využití považujeme prakticky za všední. Ovšem, když britský spisovatel Martin Amis v roce 1991 nasměroval děj svého románu pozpátku, přesto učinil cosi literárně výjimečného.

Míněný román, Šíp času (název je termínem z teoretické fyziky), totiž meze obyčejného retrospektivního příběhu překračuje hned v několika ohledech. Za prvé je zpáteční tok tohoto vyprávění doplněn též o obráceně uchopenou kauzalitu, takže v ději pak z následku paradoxně vyplývá příčina (v retrospektivě naopak zůstává kauzalita přirozená). Takové vyprávějí je tedy třeba chápat nejen jako zpětné, ale rovněž jako groteskní - pozpátku zde totiž běží i veškeré dialogy a činnosti postav (jídlo vypadává z úst na talíře, výkaly vskakují do řiti…) a obráceně vedou i všechny směry a světové strany (příkladně auta jezdí dozadu). Za druhé, Amis tento svůj románový chod věcí opatřil silnou etickou výpovědí, kterou retrospektiva obsahuje většinou v mnohem menší míře. Za třetí, i hlavní postava má u Amise něco navíc: přestože tu totiž hrdina zjevně není totožný s vypravěčem, jedná se vlastně o jednu a tutéž osobu.A konečně za čtvrté, autor v příběhu nechává působivě prolínat ony takzvané malé dějiny jednotlivce s historií velkou, světovou. Dlužno dodat, že pokud by próza uvedená narativní postupy neuplatnila, byl by příběh Toda Frienlyho (v překladu jakéhosi přítele smrti), alias Johna Younga („mladého“), alias Hamiltona de Souzy, alias Odila Unverdorbena (jméno je - jak uvidíme - ironicky mluvící a značí „nezkažený“), poněkud nezáživný.

Novela zachycuje příběh jednoho života, který je vyprávěn podivným hrdinovým alter ego, jež je však z kontextu nutno pokládat spíše za hrdinovu duši diferencovanou od jeho těla. Do děje vstupujeme prostřednictvím jakéhosi znovuzrození Teda, vlastně v okamžiku jeho smrti, někdy na konci osmdesátých let, a již tehdy nastupuje vypravěč s vědomím distance: ač jediný, svými nezávislými komentáři Tedova jednání zaujímá podobnou úlohu jako kolektivní antický chór, a je tedy jakýmsi prostředníkem komunikace tohoto jedince s bohem (a také se čtenářem). Friendlyho život důchodce zpočátku není nijak zajímavý, po čase se však tento osamělý americký lékař z polikliniky ve Wellportu začíná sporadicky stýkat s přítelkyní Irenou. Frekvence jejich setkávání nejprve houstne, po několika letech se však zcela vytrácí. To už se ovšem hrdina stěhuje do New Yorku, kde si podloudně kupuje identitu jakéhosi Johna Younga, a spolu s ním se propadáme do šedesátých a padesátých let, v nichž se hrdinovy vztahy se ženami rozrůstají, pracovní nástroje se zjednodušují, oblečení a chování se stávají konzervativnějšími (ostatně i barevná televize je zaměněna za černobílou).

Ve druhé části knihy, jež začíná letopočtem 1948, se s Johnem, který si tentokrát říká Hamilton, vydáváme lodí do Portugalska. Vzhledem k problematické době i vzhledem k blížícímu se odhalení hrdinova tajemství je od života v lisabonské vilce, kterou za odměnu ve zlatě zprostředkovává tajemný agent, jen skok do vatikánského kláštera, kde mladý muž získává opět novou identitu. S Němcem Odilem Unverdorbenem potom přichází čas koncentračního tábora Osvětim - čas neobyčejně intenzivní a natolik nabitý událostmi, že tvoří jádro příběhu. Z vězňů utýraných k smrti dělá tento lékař vyzáblé a nemocné chovance a ti se potom pod jeho „léčbou“ proměňují ve vyděšené příslušníky židovských rodin, rozjíždějících se záhy do svých domovů. Po letech této „záslužné“ činnosti, již až nápadně provází krize vztahu s manželkou Hertou a smrt dítěte, prožíváme s Odilem jeho mladé berlínské manželství v duchu národního socialismu a posléze i jeho námluvy (máme tak možnost sledovat, jak se jeho zvrácené sexuální praktiky mění v necudné machistické návrhy a nakonec až v podezřelou nesmělost) a konečně též homosexuálně laděná studia na lékařské fakultě.

V posledním, nedlouhém oddílu knihy se s malým Odilem dostáváme do rodného Solingenu, kde - než zmizí v matčině lůně - na sebe stihne upozornit nenávistí k otci a závislostí na matce. A když pak v závěrečném odstavci vypravěč zahlédne šíp letící hrotem dopředu - neznamená to v posledním okamžiku díla nic jiného, než že začátek hrůzné cesty naší postavy se teprve připravuje a že Amisovo zdánlivě realistické vyprávění je vlastně spíše sci-fi.

Pokus o převrácení termodynamických zákonitostí v Šípu času se nesmí jevit jen jako formální narativní experiment. Čtenáři Amisova románu totiž tato koncepce vyprávění umožňuje jiný, jistým způsobem nezaujatý pohled na lidský život a na dějiny dvacátého století, a to optikou demiurgickou a současně i břitce satirickou. Běžné lidské jednání se potom za těchto okolností vyjevuje jako veskrze absurdní, obvyklé pachtění po věcech se ukazuje jako prázdné, milostné vztahy vzbuzují úsměv, neboť se vyvíjejí od rozchodu k porozumění, a i dnes bolestivá koncentráčnická zvěrstva zde evokují atmosféru dobrého konce. Amis tím dává nahlédnout pod povrch moderní společnosti a jeho černě groteskní obrácení hodnot (například prostitutky za svou službu nakonec zaplatí) takto nenechává bez kritiky snad žádnou lidskou instituci - nemocnici, úřady, církev, rodinu i jazyk.

Román, tak jak je vystavěný, ovšem odhaluje moc zejména dvou institucí: tou první je tradiční západní chápání dějin jako lineárního sledu událostí (navíc událostí historiografickou reflexí uchopitelných), druhou představují postupy psychoanalýzy postavené na kauzalitě jako východisku pro porozumění lidské duši. A konečně tím, že se etický účin knihy vyrovná jejímu efektu literárnímu, což v dnešní literatuře, má-li být originální, rozhodně není samozřejmé, Amis předestřel další z možných odpovědí na známou Adornovu otázku, jak psát po Osvětimi. A nelze než konstatovat, že jeho šíp přišel v pravý čas.

Autorka je divadelní a literární kritička a teoretička.

02. 02. 2004, Literární noviny č. 6, LENKA JUNGMANNOVÁ

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: