Plazit se pozpátku

Amisův román Šíp času je krajně neobvyklou obžalobou holocaustu

Termín "šíp času" zavedl v přírodovědě americký fyzik Richard Feynman. Zatímco z termodynamických zákonů vyplývá, že v makrosvětě je možný pouze jeden směr toku času, pro lidskou fantazii takové omezení neplatí. Britský prozaik Matin Amis ve svém románu využil myšlenky obráceného směru času k vykreslení života válečného zločince. Jeho kniha je znamenitou, místy mrazivou satirou i obrazem absurdity moderní historie.

Počkat. Proč jdu do domu pozpátku? ptá se v úvodní kapitole hlavní postava a vypravěč Tod Friendly, když se vrací z nemocnice, kde ho cosi vytrhlo ze spáru smrti. Od této chvíle pro něj začal čas plynout pozpátku, aniž by se ovšem porušily zákony kauzality. Starý muž Tod to zatím neví, ale odteďka bude už jen mládnout. Jak se roky jeho života budou odvíjet pozpátku, všechno, co prožil, bude prožívat ještě jednou, v obráceném sledu. Nejprve jako takřka nezúčastněný pozorovatel, než mu dojde, že ten, v jehož těle přebývá, není žádné jeho alter ego, ale on sám, jeho vlastní zoufalé bytí.

Není se co divit, že zpočátku je z toho všeho poněkud zmatený. Počkat. Stmívá se, nebo svítá? Jaký má - jaký sled má cesta, po níž jsem se vydal? Jaká má pravidla. Proč ptáci zpívají tak divně? Kam mám namířeno?

Navzdory entropii
Druhý zákon termodynamiky, formulovaný zhruba před 150 lety, zavádí pojem entropie, jež je definována jako míra způsobilosti ke změně. Tato veličina je úzce spojena s časem. Díky entropii přírodověda formuluje "paradox nevratnosti", vyjadřující rozpor mezi jevy v makro- a mikrosvětě. Zatímco procesy v mikrosvětě jsou vratné, v makrosvětě nikoli, šíp času je tedy ve vesmíru s největší pravděpodobností nevratný.

Navzdory tomuto poznání se Martin Amis pokusil v románu Šíp času (Time's Arrow, 1991) popsat, jak by to mohlo vypadat, kdyby se čas skutečně obrátil. Nikoli pouze v rovině lidské mysli, ale i ve své fyzikální podstatě. Hlavní charakteristikou příběhu Toda Friendlyho, ať již ho chápeme jako svéráznou zpověď, či předsmrtné blouznění, je skutečnost, že čas v něm běží pozpátku. Jako by se jeho protagonista (a s ním čtenář) díval na film odvíjející se od konce do začátku. Autor se přitom neomezuje na sled vzpomínek, jak je to v románech běžné. Kdepak, snaží se být v popření entropie důsledný. Z toho důvodu se v příběhu lidé i dopravní prostředky pohybují pozpátku. Dopisy vyskakují z ohně. Kouř padá do komínů. Jídlo se vrací z úst na talíř. Exkrementy na toaletách do těla. A dialogy? I ty se odvíjejí v obráceném směru.

Všechno, co dělám, léčí
Tod Friendly se podivuje nad tímto zvláštním světem, který zpočátku komentuje coby nezúčastněný pozorovatel. Jeho hlas využívá Amis čas od času k ostrým satirickým šlehům. Do obchodů se chodí vracet zboží, které je čím dál levnější, móda se vyvíjí v obráceném sledu.

Tod mládne, z důchodce se stává lékařem. Toto povolání mu autor nepropůjčuje náhodou. Třebaže pravý důvod se dozvíme až později, zprvu mu to umožňuje prohloubit pohled na vyšinutost couvajícího světa: Lidé, kteří přicházejí do lékařské ordinace, jsou zdraví. Odcházejí nemocní a zubožení. Jestli se chcete nechat zkurvit, poznamenává doktor Tod, přijďte sem k nám. Moc to nestojí. A netrvá to tak dlouho.

Neméně absurdní jsou další roviny jeho života, např. milostné vztahy. Zaráží ho, že od žen dostává vše hned na první schůzce, zpravidla po rozloučení, hádce nebo bouřlivém rozchodu. Naproti tomu čím déle se s ženou stýká, tím víc si s ní rozumí, tím je k ní něžnější. Zajímavé to je i s lehkými ženami, ty mu totiž za své služby vždycky ochotně zaplatí.

Hrůzy noci
Jak je u Martina Amise zvykem, ani jména postav nejsou náhodná. Skrývá se za nimi stopa, která už na začátku knihy naznačuje čtenáři, s kým bude mít tu čest. Výjimkou není ani jméno Tod Friendly, odkazující na "přátelství smrti". Nejprve se může zdát, že jméno jakýmsi zvráceným způsobem souvisí s profesí lékaře, ale to je - jak se opět ukáže - předčasná interpretace.

Hlavní postava navíc v polovině příběhu ze záhadných důvodů mění identitu. Z Toda Friendlyho se stává John Young, který před čímsi utíká. Z čeho má strach? Z čeho pramení jeho hrozivé sny? To, co bylo v románu dosud pouhou zábavnou hříčkou se satirickými ostny, začíná v druhé části nabývat na závažnosti. Zjišťujeme, že vypravěč není obyčejným lékařem. Zdaleka ne. Je mužem s temnou minulostí, jež se postupně ozřejmuje.

Sám protagonista příběhu, zbaven paměti, stojí v úžasu nad svými vlastními činy, když se ptá: Existují vůbec nějaké meze? Kam až lze stupňovat hřích? A dále: Pořád čekám, že svět začne dávat smysl. Nedává. Nebude. Nikdy.

Jak Young mládne, dospěje čas do poloviny 20. století. Svět se před jeho zrakem mění. Doktoři se těší uznání. O cyklistu s rouškou člověk nezavadí. Kdekdo kouří a pije. Posilovny už dávno vyšly z módy. Ale to není všechno. Něco visí ve vzduchu, přízrak hrůzy, kvůli němuž se zmatený vypravěč v děsu probouzí. Přesto zjišťuje, že je čím dál mladší a silnější. Zakrátko se vrací do Evropy, do války.

Nadlidský úkol
Tod alias John nejprve zpytuje svědomí v zapadlém italském klášteře. Nevíme proč. Opět si mění jméno, stává se z něj Odilo Unverdoben a před jeho rodnou zemí, Německem, stojí nadlidský úkol: Vysnít si rasu. Stvořit národ z počasí. Z hromů a blesků. Pomocí plynu, elektřiny, sraček a ohně. Cestuje Evropou proměněnou v hromadu suti zpátky do epicentra svého života, do Osvětimi, kde působí jako mladý německý lékař v nacistickým službách.

Zde je třeba ocenit nejen Amisovy satirické postřehy, ale i jeho odvahu. Ne každý totiž snese pohled na koncentrační tábor naruby, z převrácené časové perspektivy, jak jej vnímá důstojník Odilo. Jedním z četných paradoxů je, že lékařské umění se zhodnocuje až v laboratořích Osvětimi: ženy, které je opouštějí, vypadají o dvacet let mladší. Ale to je jen jeden z neuvěřitelných kousků, které zde vypravěč prožívá. Protože čas běží pozpátku, je svědkem toho, jak jsou Židé v Osvětimi nacisty vykopáváni z masových hrobů. Jak jsou "osvobozováni" z plynových komor, oblékáni do špinavých hadrů a sjednocováni do rodin. A nakonec nakládáni do vlaků a rozváženi do různých států Evropy, kde je jim fašisty rozdáván majetek.

Snad žádný autor dosud nedokázal na holocaust pohlédnout s tak drzou výčitkou, odkrývající nahou absurditu lidského šílenství: Šaty, brýle, vlasy, ortézy a tak dále - to všechno dostávali až později. (...) Většina zlata, které jsme používali, se dovážela přímo z Reichsbanky. Ale všichni přítomní Němci, dokonce i ti nejbezvýznamnější, přidávali ochotně z vlastních zásob - já více než kterýkoliv jiný. (...) Já to věděl, že moje zlato je určeno na něco posvátného. Celá ta léta, co jsem ho hromadil a v duchu leštil: na židovské zuby. Balíky s ošacením poskytovalo vedení Hitlerjugend. Vlasy posílala Židům jako pozornost Filzfabrik AG z Rothu kousek od Norimberka. Byly toho plné náklaďáky. Náklaďák za náklaďákem.

Ano, teprve teď, tváří v tvář koncentračnímu táboru, dává svět Odilovi (alias Johnovi alias Todovi) dlouho hledaný smysl. Očištění na závěr dovršují nevinná léta dětství.

Nesnesitelný Amis
Britský prozaik Martin Amis (*1949), syn spisovatele Kingsleyho Amise, je literární celebritou, známou pověstí bouřliváka i díky astronomickým honorářům od nakladatelů. Podstatnější je, že za své literární vzory považuje Jamese Joyce, Vladimira Nabokova a Saula Bellowa. Ve svých nejlepších knihách, jako jsou např. i u nás známé romány Úspěch (1978, česky 1992) či Peníze (1984, česky 2001), dokázal využít experimentální postupy k pronikavým románovým analýzám moderní společnosti. Jakkoli se jeho příběhy mohou zdát trochu vykonstruované, nikdy se v nich nebojí dotknout nervu věci, což pro román Šíp času, nominovaný v roce vydání do užšího výběru na Bookerovu cenu, platí dvojnásob.

Myšlenka napsat příběh odvíjející se proti směru času sice není nová, ale právě Amis ji dokázal využít nejefektivněji. Z tohoto důvodu Šíp času ocenila britská i americká kritika. Nejde sice - a při zvoleném vypravěčském postupu ani nemůže jít - o velký román se silným příběhem a propracovanou psychologií postav. Ale ani o samoúčelný experiment. Naopak, autor obohatil ideou obráceného toku času své umění satiry tak, že balancuje až na hranici nesnesitelnosti. Nicméně právě díky tomuto přístupu se mu podařilo z nového úhlu nasvítit jeden z nejtemnějších koutů minulého století. Vyjádřit absurditu zločinu, jenž zůstává - jak Amis v doslovu poznamenal - nepochopitelný především svým stylem, plazím i logistickým zároveň.

 
KNIHA TÝDNE
Martin Amis - ŠÍP ČASU
Přeložila Kateřina Klabanová.
Vydalo nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003, 168 stran.

13. 12. 2003, Lidové noviny, Jan Kapoun

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 8034