Když jsou novináři ve válce

Intimní zápisky aneb Nahlédnutí do kuchyně válečného zpravodaje

Napsat knihu za čtyři týdny, to vlastně ani není možné. Napsat za měsíc knihu, která má přes 450 stran a čtenářům zmlsaným každodenním zpravodajstvím elektronických médií má říci ještě něco nového o tak proprané události, jakou je válka v Iráku, to je opravdu oříšek. Novinář je však na podobný tlak času zvyklý.

Kniha Válka o Irák s podtitulem Očima tří českých reportérů je zajímavou, poutavou, osobními zážitky protkanou a vtipnou sondou do běžného života válečného zpravodaje. Tedy českého válečného zpravodaje a sondou ryze českou. Tři známí novináři se až nečekaně dobře shodli ve stylu i způsobu, jakým se snaží přiblížit novinářské zákulisí, které často čtenáře zajímá víc než informace zpravodaji předávaná. Skutečnost, že se jednotlivé kapitoly tří autorů, které se téměř pravidelně střídají, k sobě "barevně" hodí a změny rukopisu netahají za uši, je možná zásluhou i toho, kdo celou knížku dával dohromady. Je jím také novinář, o nic méně zkušenější než autoři vyvedení na titulní straně: Zdeněk Šámal, bývalý zpravodaj České televize v Moskvě, dnes reportér časopisu Instinkt, dal knize jednotnou formu, vybavil ji velmi stručnými, ale potřebnými faktografickými předmluvami k jednotlivým kapitolám a pobízel všechny tři autory do práce, což je možná čin nejzáslužnější. Novinářů, kteří se vracejí z krizových oblastí, se čtenáři často ptají, zda tam jedli brouky či chobotnice, kde spali a s kým, jak se myli a co v poušti nakupovali. Takové informace z intimního života válečného zpravodaje jsou leckdy větším trhákem než informace o zahájení útoku. Největší zájem je asi o "život v zákopech" Michala Kubala: "Anténu jsme zabalili do igelitové tašky, aby to aspoň na první pohled vypadalo jako nějaké odložené potraviny, a natáhli kabel z balkonu do pokoje. Zapojil jsem notebook, připravil si baterku, aby byla po ruce, kdyby bomby přerušily dodávky elektřiny. Petr mezitím napustil vanu pro případ, že by přestala téct voda. Byli jsme připraveni čelit ,šoku a strachu'." Michal Kubal s kameramanem Petrem Klímou byli jedinými českými novináři, kteří prožili americké útoky na Bagdád přímo v iráckém hlavním městě. Barbora Šámalová sledovala válku nejprve z Kuvajtu, později se přesunula do obsazeného jižního Iráku. A František Šulc se pohyboval, nebo spíš posunoval, s jednotkami americké armády. Už sám fakt, že tihle tři Češi dojeli na místo, kam se většina z nás nedostane ani v dobách hluboce mírových, si zasluhuje obdiv. Že odtud uměli posílat i zpravodajství, to je sice na první pohled pro nezasvěceného samozřejmost, pro lidi, kteří se někdy ocitli v situaci podobné, opět důvod ke smeknutí klobouku. Knížka Válka o Irák bourá mýty o novinářské práci v zákopech, je upřímná, nic nepřikrášluje a její autoři a protagonisté popisovaných příběhů zároveň si nehrají na hrdiny.

Čekání a přesuny
Přes 80 procent času válečného zpravodaje se skládá z čekání, nudných přesunů a vyřizování nejrůznějších povolení. Nejvíc si to asi zažil František Šulc: "Člověk pak stojí u auta pln očekávání, pak si zapálí, pak si sedne, pak jde na záchod a tomu, kdo s ním čeká, řekne: ,Jdu na záchod, neujeďte mi, hned jsem zpátky,' a pak si znovu zapálí a sedí nebo stojí, a když jde na záchod podruhé, už nikomu nic neříká, protože je deset hodin a on má pocit, že mu nic neujede, protože ten zatracený konvoj se snad nikdy nikam nehne." Čtenář bude možná zklamán, že místo neustálých stříleček proniká do tajů vyprazdňování útrob na písečných dunách, zásobování hotelového pokoje vodou či čekání na konvoj organizovaný nepružnými úřady. Kupodivu, všem třem se daří udržet pozornost čtenáře na dostatečné úrovni. Všichni tři mají smysl pro humor a všichni tři se dokáží nebrat vážně, což je zachraňuje před dosebezahleděností, ke které výjimečnost jejich osudů a zážitků svádí. Když jsem se dozvěděla, že tito moji tři kolegové usedají k počítačům a začínají shromažďovat své irácké zážitky, napadlo mne, že Barbora Šámalová to bude mít hodně těžké. V Kuvajtu se vlastně nic nedělo, popisovat na stovkách stránek pár raket, které sem dopadly a nikoho nezabily, je úkol nadlidský. Snad jen naši čeští vojáci skýtají určité možnosti zaujmout čtenáře, to ale také nevydá na román. Teď se mi zdá, že se z knihy dozvídám víc a poutavěji než z televizní obrazovky. Události jsou řazeny chronologicky a kapitoly jsou vlastně jednotlivé dny. Příběhy začínají 19. 3. a končí 14. 4. Možná že snaha zaplnit vyprávěním všechna data je na škodu. I válečný zpravodaj ve chvílích, kdy boje zuří na všech frontách, může trávit zcela nevypjaté, nudné a ničím jiným než čekáním nevyplněné dny. To velmi podrobně a často vydařeně popisuje zejména František Šulc, který byl nejvíc ze všech závislý na byrokracii americké armády. Knížka tří novinářů je na české poměry ojedinělá a výjimečná. Ne proto, že by byla literárním skvostem. Na to si ani její autoři nedělali ambice. Ani ne proto, že by byla hlubokou sondou do příčin, historie a průběhu válečného tažení v Iráku. Ale proto, že je u nás ještě neznámým jevem bleskovým reportážním záznamem toho, co se v průběhu akce zpravodajům nevešlo do novin či do televizních zpráv. To neznamená, že jde o odpadky. Ve víru událostí prostě na některé zážitky, které skvěle dokreslují celkovou atmosféru, není čas.

HODNOCENÍ LN: *****

Michal Kubal, Barbora Šámalová, František Šulc: Válka o Irák, Očima tří českých reportérů, Volvox Globator, Praha 2003, 456 str.

17. 07. 2003, Petra Procházková, Lidové noviny

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 8003