Kniha v pravý čas aneb česky vyšel poslední stále nevydaný román Iana McEwana

Jméno Iana McEwana bylo donedávna mezi širší českou čtenářskou veřejností skoro synonymem současné ostrovní prózy - aspoň pokud lze usuzovat na základě popularity tohoto autora a množství jeho přeložených knih. Do češtiny byly přeloženy dnes už všechny McEwanovy romány, a to včetně těch méně povedených, až se jistě nejednomu čtenáři začala do mysli vtírat myšlenka, zda toho McEwana nebylo už příliš a zda by nebylo prospěšnější sáhnout i po jiných autorech z velmi bohaté současné literatury. Zvlášť silně se mohly takové myšlenky nabízet po promptním vydání předposledního autorova románu Amsterodam, za který sice dostal Booker Prize, nicméně který jako kniha asi většinu čtenářů zklame - mdlý děj, nezajímavý jazyk, myšlenková sterilita, hra na efekt a ani ten se jaksi nedostavuje, prostě nic, díky čemu Ian McEwan dokázal tak zaujmout.

V Británii o sobě dal Ian McEwan (nar. 1948) rázně vědět na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy vydal dvě sbírky velice originálních, leckdy šokujících povídek a dva krátké romány (nebo spíše novely), Betonová zahrada a Cizinci ve městě. Prestižní kritický časopis Granta, jej tehdy zařadil do svého prvního seznamu „Nejlepších současných britských spisovatelů“ - po bok Martina Amise, Kazua Ishigura, Grahama Swifta či Salmana Rushdieho. A právě i díky pozdějšímu úspěchu všech těchto autorů získal tento seznam takovou reputaci, že se každých deset let vydává dodnes a objevují se v něm jména mladých prozaiků, o nichž se později na stránkách literárních periodik živě diskutuje. V té době měl McEwan za sebou studium anglické literatury a posléze i kurs tvůrčího psaní, který absolvoval na University of East Anglia pod vedením Malcoma Bradburyho, Anguse Wilsona a Angely Carterové. Samozřejmě za svůj úspěch McEwan nevděčil vlivnému časopisu Granta ani skutečnosti, že prošel kursem vedeným renomovanými spisovateli, nýbrž literární síle svých raných textů. Ty čtenáře dokázaly doslova uhranout silou jazykové výpovědi, bizarností námětů i pochmurnou atmosférou navozující temnou předtuchu zkázy, marnosti, zániku.

Atmosféra jaderné smrti
V jednom z pozdějších esejů McEwan vysvětluje, že pochmurné ladění jeho knih z osmdesátých let do značné míry odráží nejistotu, ve které se Západ, čelící sovětské jaderné hrozbě, v té době nacházel. McEwan doslova říká, že v okamžiku, kdy možnost nukleárního útoku a bezprostředně následující apokalypsy byla každodenní realitou, prostě nešlo psát jinak. Že jeho texty ovšem vypovídají o něčem víc než jen o určitém, jakkoli kritickém období moderních dějin, snad nejlépe svědčí o jejich literární síle. McEwan zaujal úderným, od jakýchkoli ozdob odproštěným jazykem, místy až chladně klinicky přesným, jímž v krátkých, často jen naznačujících větách mapoval krajinu duše jedince sklonku dvacátého století, duše, jež často vykazovala patologické rysy, byla posedlá bizarními a marginálními nebo marginalizovanými obsesemi. (tady někde bych doplnil ten styl a témata - čím zaujal, jak se to vyvíjelo, kam to došlo v 90.letech) Vždyť k nám se autorovo dílo dostalo až v okamžiku, kdy tato mezinárodní patová situace byla minulostí - jako první po McEwanovi sáhl Volvox Globator, když vydal autorovu asi nejslavnější knihu Betonová zahrada (na její obrovské popularitě měl jistě velkou zásluhu i vynikající film). Neméně zajímavý text Cizinci ve městě vyšel nedlouho poté v Mladé frontě, doprovozený jedním z prvních kritických textů o McEwanovi, doslovem Marcela Arbeita. O překlady dalších knih se poté rozdělily Volvox Globator a Jota. Bohužel právě u románů z devadesátých let se zdá, jako by McEwanovi došly nápady - po řemeslné stránce dobře odvedené knihy totiž postrádají jazykovou originalitu dřívějších autorových textů. Z McEwanova románového díla zbývalo donedávna vydat dvě knihy: úplně poslední, a po mém soudu zatím nejlepší, Pokání a Dítě v pravý čas z konce osmdesátých let. Obě tyto knihy teď v krátkém sledu za sebou vyšly.

Dítě v pravý čas vydal zavedený McEwanův český nakladatel Volvox Globator a příznivci tohoto britského autora jistě ocení redakční zpracování - pokud si posteskl nad uchvátaným a leckdy necitlivým převodem beztak nepovedeného Amsterodamu, zde takové obavy mít nemusí: překlad Ladislava Šenkyříka redigovaný Janem Zelenkou je čtivý, přesný a citlivý. Ale hlavně, Dítě v pravý čas je podařená kniha a stojí podle mne po boku raných vrcholů autorovy tvorby, jimiž jsou Betonová zahrada a Cizinci ve městě. Kniha rozvíjí určité motivy (odcizení, téma dětství, dospívající jedinec a společnost, labyrint současné společnosti) naznačené už v těchto textech, bez oné příměsi bizarnosti a šokujících výjevů, které pro některé čtenáře činily první McEwanova díla jen těžce přístupná. Román je i podstatně složitější - oproti přímočaré Betonové zahradě zde autor splétá do jednoho celku dva příběhy. Ty se na faktické rovině dotýkají jen několika styčnými body, leč na rovině tematické jsou pevně spjaty: pojí je dohromady téma hledání dítěte - v případě prvního příběhu hledání dítěte, jež nevysvětlitelně zmizelo, v případě druhém hledání „dítěte v nás“. V prvním příběhu hledá nešťastný pár dítě, které muži záhadně zmizelo během nakupování v samoobsluze, přičemž ztráta dítěte na čas partnery rozdělí, vzájemně se odcizí a jejich osudy se opět setkají na konci knihy. V druhém příběhu se neuvěřitelně úspěšný politik a mediální expert najednou uchyluje do soukromí, uzavírá se do sebe, je stále infantilnější, až naprosto přestává komunikovat s okolím.Téma hranice mezi světem dětí a dospělých, hranice mezi dětstvím a dospělostí McEwana vždy fascinovala a zejména v prvních textech vydala pozoruhodné plody - v této knize tedy autor své oblíbené téma jen logicky rozvinul. V obou příbězích se hledání dítěte ukazuje jako chůze po tenkém ledu: v prvním příběhu znamená ztráta a následné zběsilé hledání dítěte zprvu ztrátu psychické rovnováhy obou rodičů, posléze rozpad jejich vztahu, v případě druhém znamená návrat do dětství zavržení oslnivé politické kariéry, rezignaci na vnější svět. Jedno ovšem mají příběhy společné: v obou se hrdinové dostávají do vyhraněné existenciální situace a jsou velmi dobře schopni náhlednou situace, ve které se nacházejí - vzhledem ke společnosti, druhým lidem, ale i sobě samým. Dítě v čase je v jistém smyslu skutečně existenciální román, obohacený o prvky magického realismu. Je to ale i pozoruhodná meditace o marnosti světa, o smrti a vykoupení. Prozrazovat děj do podrobnějších detailů by asi nebylo správné - i když kniha samotná zdaleka nestojí jen na ději. Co tedy říci závěrem? Snad jen to, že tato kniha jistě bude vždy patřit k vrcholům McEwanovy tvorby a je velice dobře, že vyšla v českém překladu, navíc takto zdařilém.

Ian McEwan Dítě v pravý čas, překlad Ladislav Šenkyřík, vydal Volvox Globator, 237 stran

19. 05. 2003, Ladislav Nagy, Respekt

© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR
Vytvořilo a spravuje studio LAMA

Počet přístupů na tuto stránku: 9437