Muziku chápu jako dobrodružství říká Zdeněk K. Slabý, spoluautor encyklopedie Svět jiné hudby, která právě vyšla
Na našich knihkupeckých pultech se nedávno objevilo úctyhodné encyklopedické dílo. Na kompendiu Svět jiné hudby pracoval jeho autor, spisovatel a publicista Zdeněk K. Slabý (za pomoci svého syna, hudebního publicisty Petra Slabého) přes pět let.
LN: Ještě předtím, než jste se začal profesionálně zabývat publicistikou na téma alternativní hudby, jste se mnoho let věnoval dětské literatuře. Jak jste se dostal od kocoura Vavřince, který je vaším nejznámějším dílem, do „světa jiné hudby“?
Je fakt, že když se na koncertech setkávám s posluchači mnohem mladší generace, kteří z dětství znají mé knížky, jsou udiveni, že jde o téhož autora a mají pocit, že jsem najednou někde jinde. Ale není to tak zcela, poněvadž mě hudba provázela celým životem. V dětství jsem hrál na housle, byl členem dětského pěveckého sboru, učil jsem se na klavír, hrál v divadelním souboru, jako kluk jsem byl velký vyznavač opery a téměř denně chodil do Národního divadla. Někdy v septimě oktávě na gymnáziu si mě ale získal jazz, kterým jsem prošel od swingu až po nejmodernější výboje. Vždycky to byl můj koníček, nikdy jsem si nemyslel, že o hudbě budu psát nebo dělat nějaké pořady v rozhlase, jenomže když jsem se po roce 1969 nesměl ani podepsat do časopisu Zlatý máj, který jsem léta redigoval, uzavřel jsem se do své pracovny a začal si systematicky budovat hudební archiv. Nejprve v široké stylové paletě, která se ale postupem doby zužovala.
LN: Jakým směrem?
Nezajímá mě poslouchat nahrávku, u které předem vím, jak dopadne. Muziku chápu jako dobrodružství, při kterém chci stále něco odhalovat. Když se vrátím k desce, kterou už jsem slyšel, chci být znovu a znovu překvapován. Byly dva okamžiky, které mě k „jiné hudbě“ dovedly. Za prvé free jazz, který u nás de facto s výjimkou olomouckého Free Jazz Tria neexistoval, za druhé světové hnutí Rock In Opposition, ke kterému jsem se dostal přes Jazzovou sekci.
LN: Bylo těžké najít pro Svět jiné hudby nakladatele?
Už před lety mi nakladatelství Melantrich nabídlo, abych na toto téma napsal brožurku. Začal jsem na ní pracovat, ale z vydání nakonec sešlo. Oslovil jsem Albatros, kterému se ale zdál projekt takové knihy málo prodejný. Nakonec se objevil Volvox Globator, který knihu skutečně vydal. Nebál se možná i proto, že můj stejnojmenný pořad na rozhlasové stanici Vltava už poměrně úspěšně běží šestým rokem, ačkoliv jsem já sám předpokládal, že vydrží tak půl roku, maximálně rok.
LN: Do jaké míry se pokrývají texty v knize s texty rozhlasového pořadu?
Prakticky vůbec. V rozhlase jednak přece jen nelze jít do větší informativní hloubky, jednak se tam snažím především reflektovat novinky, zatímco na knize jsme s mým synem a spoluautorem Petrem pracovali zhruba pět let - jakkoli jsme průběžně aktualizovali až do posledních korektur.
LN: Jaká byla hranice, kterého hudebníka nebo soubor ještě zařadit, a kterého už ne?
Samozřejmě jsme především volili to, co je nám blízké. Zdaleka ne všichni naši „koně“ se tam přesto dostali - byli jsme limitováni rozsahem tisíce stran. Už předem jsme ale počítali, že se kniha bude slušně prodávat, což se zatím plní, a uděláme druhý díl. V prvním díle jsme chtěli pokrýt nejrůznější podžánry „jiné hudby“, tedy od tzv. Velké černé hudby přes newyorský Downtown, až po lidi, kteří dělají „hudbu z ledničky“. A pokud jde o českou scénu, šlo nám o lidi, kteří se nějak vymykají zavedeným klišé zdejší scény. Proto jsme zahrnuli třeba i Vaška Koubka, který byl zvláště ve svých začátcích skutečně alternativní vůči jiným „zpěváčkům“.
LN: Termín „jiná hudba“, který jste použili v názvu knihy, není u nás příliš obvyklý a posluchačům i publicistům asi bude splývat s označením alternativa...
Já slovo alternativa nemám příliš rád - ta musí být vždycky „k něčemu“. Termín „jiná hudba“ obstojí sám o sobě - a přiznávám, že to není můj termín. Objevil jsem ho ve Švýcarsku, kde existuje dokonce Společnost jiné hudby, zastřešující alternativu, improvizaci, progresivní rock, komorní jazz, hlukovou hudbu apod. Ostatně, jako alternativa se v různých částech světa označuje úplně jiná hudba. Když jsem se kdysi snažil dostat z Ameriky nějaké alternativně rockové desky, poslali mi desky kapel, které tam sice nejsou známé, ale hudebně se od slavných nijak neliší.
LN: Objevil jste někde ve světě encyklopedické dílo na toto téma srovnatelné s vaším?
Pravidelně dostávám dvakrát do roka z Německa katalogy všech vydaných knih o hudbě, jsou tam desítky publikací o jazzu, rocku, heavy metalu, ale na naše téma v podobném rozsahu myslím neexistuje zatím nic. Jsou jen nějaké sborníky rozhovorů, esejů, ale ne takto systematicky a řekl bych - čtivě uspořádané.
LN: Svět jiné hudby není encyklopedie v pravém slova smyslu. Jednak mají jednotlivá hesla jistý hodnotící rozměr, jednak jsou psána dost často „osobně“...
Ano, o to nám šlo - aby se čtenář nejen něco dozvěděl, ale také si „početl“, byť pochopitelně ne v románovém slova smyslu. Snažili jsme se, aby zpracování každého hesla nějakým způsobem korespondovalo s hudbou popisovaného umělce.
LN: Zaznamenal jste už zájem o případné cizojazyčné vydání?
Když tady byl majitel francouzského vydavatelství Sonore Franck Stofer, jistý zájem projevil. Jistou komplikací je, že momentálně tráví mnoho času v Japonsku, neboť hoří pro japonskou hudbu - také vydal její encyklopedii - a bádá momentálně po japonských hudebnících, které by vydal pro Evropu. Ke konkrétnímu jednání o naší knize tedy zatím nedošlo, nicméně první kontakty byly navázány.
