| ||||||||||||||||||||||||
|
Neblahé dědictví šamanů
Účinky drog na lidskou psychiku jsou rozmanité: některé povzbuzují aktivitu, jiné uklidňují, někdy dochází k zostření vnímání a překotnému myšlení, jindy požití drogy vede k útlumu, snění a spánku. Zvláštní skupinu drog tvoří halucinogeny, vyvolávající nejrůznější přeludy a vize. Jejich úlohou v kulturním vývoji lidstva se zabývá soudobá etnologie. Intenzivní studium lidských společenství žijících dosud tradičním způsobem života (tzv. přírodních národů) prokázalo pozoruhodnou provázanost těchto kultur na celém světě. Podobné výzkumy vyžadují interdisciplinární přístup a využívají poznatky různých vědeckých oborů: antropologie, botaniky, etnografie, farmakologie, chemie, psychiatrie, psychologie a toxikologie. Jde o poměrně mladou záležitost, týkající se posledních padesáti šedesáti let. V minulosti takovým komplexním studiím bránil nejen nedostatečný rozvoj věd, ale i běžné předsudky vůči "primitivům". Dějiny přeludů Problematikou halucinogenních rostlin se zevrubně zabývá publikace Rostliny bohů - jejich posvátná, léčebná a halucinogenní moc (MAŤA a << Volvox>> Globator, 1996). Autory jsou americký botanik R. E. Schultes z Harvardu a A. Hofman, bývalý vedoucí oddělení výzkumu přírodních látek v laboratořích švýcarské firmy Sandoz AG, který objevil roku 1943 halucinogenní účinky LSD. Kniha, opatřená četnými ilustracemi, bibliografií a rejstříkem, uvádí postupně čtenáře do světa přírodních drog z hlediska botaniky, chemie a etnologie. Je zde i barevný atlas a botanický popis jedenadevadesáti rostlin z celého světa, o nichž se ví nebo tuší, že mají psychotropní vlastnosti. Několik samostatných kapitol je věnováno hlavním halucinogenním rostlinám včetně podrobného přehledu jejich kulturního významu. O využívání psychotropních látek přírodními národy píše americký antropolog a botanik Peter T. Furst v knize Halucinogeny a kultura (MAŤA a DharmaGaia 1996). Opírá se přitom o dlouholetá studia a vlastní pozorování indiánských kmenů Severní a Střední Ameriky. Halucinogenní rostliny, považované za posvátné, se zde využívají nejen k obohacení duchovního života jednotlivce, ale také k prohloubení kolektivní identity kmenového společenství. Podle Fursta nejde o žádný laciný folklor pro pobavení turistů, všechny symbolické obřady mají svůj hluboký význam a smysl. Autor podrobně popisuje peyotlovou pouť mexického indiánského kmene Huicholů, jíž se sám koncem 60. let zúčastnil. Indiáni při slavnosti vždy znovu prožívají mytické dějiny svého kmene a uchovávají si tak svoji starobylou kulturu i v dnešním světě. Zajímavým paradoxem je skutečnost, že na území západní polokoule se dosud zjistilo používání téměř 130 druhů magických rostlin, kdežto na východní asi jen dvaceti. Vzhledem k velkému počtu různých národů a staré kultuře by tomu mělo být logicky naopak. Amerika není na halucinogenní rostliny botanicky bohatší. Vědci se domnívají, že hlavní příčinou této disproporce byl odlišný kulturní vývoj. Indiáni byli především lovci a sběrači. Jejich náboženství má svůj základ v šamanismu, který klade důraz na individuální mystický zážitek. Toho lze docílit nejsnáze právě pomocí rostlin obsahujících psychotropní látky. Se zbytky šamanismu se na euroasijském kontinentu setkáváme už jen na Sibiři. Právě ze severovýchodní Asie přišli do Ameriky původní předkové Indiánů. Ostatní asijské národy se většinou přeměnily na pastevecké a zemědělské společnosti. S touto kulturní změnou se proměnily i jejich náboženské kulty a užívání magických rostlin při obřadech pravděpodobně postupně upadlo v zapomenutí. Něco o tomto procesu mohou napovědět i staré mýty a pověsti národů evropského kulturního okruhu. V nich stará přírodní magie přesahuje jako spodní proud hluboko do křesťanské éry. Také středověké čarodějnické procesy dávají tušit, že za některými z nich byly experimenty s halucinogeny, jež jsou obsaženy např. v rulíku, blínu, mandragoře a durmanu. U dávných šamanů doby kamenné má ostatně svůj prazáklad i nevinné bylinkářství. Ve středověkých kronikách jsou zaznamenány případy, kdy nic netušící lidé požili silnou dávku halucinogenu v žitné mouce kontaminované námelem, který je přírodním zdrojem kyseliny lysergové - LSD. Občasné epidemické otravy byly považovány za hroznou nemoc, známou jako oheň sv. Antonína - zasažení lidé propadali kolektivnímu šílenství a nezřídka i umírali. Jinak byla evropská drogová scéna po dlouhá staletí poklidná. Situace se pozvolna začala měnit až v době koloniálních výbojů, kdy Evropané přicházeli do úzkého kontaktu s cizími kulturami a kromě jiného si přivezli domů i různé omamné látky, především opium a hašiš. V minulém století se drogy staly módou hlavně v polosvětě, mezi nudící se zlatou mládeží a ve výstředních kruzích umělecké elity. Až do poloviny našeho století však nešlo o vážný společenský problém. V centru civilizace K prvním propagátorům psychotropních látek patřili profesor Timothy Leary a spisovatelé Aldous Huxley a Ken Kesey. Začala se vytvářet nová subkultura, v níž psychedelické drogy hrály dominující úlohu. Početná generace mladých lidí narozených v letech druhé světové války cítila k establishmentu odpor, který se vyhrotil zejména v souvislosti s válkou ve Vietnamu. Marihuana a LSD se staly kultovními drogami statisíců, spontánně vznikaly komuny hippies a symbolem těchto let se stala rocková hudba. Odvrácenou stranou tohoto kvasu zůstala skutečnost, že se nejrůznější omamné drogy rozšířily ve všech společenských vrstvách bez rozdílu a že se o jejich plynulý přísun na ilegální trh začal starat organizovaný zločin. S určitým zpožděním dorazila vlna narkomanie i do západní Evropy. V souvislosti s jejími ničivými
důsledky připomeňme, že v tradičních společnostech je aplikace halucinogenů rituálem, probíhajícím pod kontrolou šamanů, kteří o nebezpečných vlastnostech drog dobře vědí a umějí zabránit jejich zneužívání a vzniku závislosti. 26. 05. 1997, Josef Janda, Respekt |
© 1991-2024 VOLVOX GLOBATOR | Počet přístupů na tuto stránku: 8856 |