Nakladatelství Volvox Globator si dovolilo žertík, provokaci či snad jakýsi test politické korektnosti Česka na prahu třetího tisíciletí, záleží na úhlu pohledu. Vydalo český překlad anglické knihy Dekadentní kuchařka (The Decadent Cookbook). Na žánru kuchařek by neměl být žádný politický problém, nevaříme-li s konopím.
Koneckonců i kdyby se měla publikovat kuchařka kanibalů, lze odpůrcům úspěšně namítnout, že jde o autentický projev původního obyvatelstva regionů, které byly rozvráceny genocidní bílou civilizací, takže račte sklapnout hubu. Jenže "Dekadentní kuchařka" míří dále. Mimo jiné nabízí recepty na přípravu zvířat z ohrožených druhů, což přináší problém zvláště v dnešní době,
kdy padají otázky nejenom existenciální, ale i věru existenční: Bylo vymýcení pravých neštovic ochranou druhu Homo sapiens (dotyčné viry se již dvacet let nacházejí pouze ve dvou laboratořích - v USA a Rusku - jako zdroj pro vývoj protilátek pro případ, že by neštovice coby biologickou zbraň použili třeba teroristé), nebo genocidou čeledi Poxviridae? Odpověď není jednoznačná
a s rostoucím odporem vůči antropocentrismu se čím dál více znejasňuje. A do tohoto kadlubu - kdy se politicky korektní názor kloní ke genocidě (či spíše familiocidě?) virů z čeledi Poxviridae - vyrukovala "Dekadentní kuchařka". Co se z ní řadový čtenář dozví?Názorná ukázka: "Začněme s ksukolem. Toto zvíře lze najít na ostrově Madagaskar v Indickém oceánu. Je příbuzné
s lemurem a v divoké přírodě jich přežívá už jen asi 20. Následující předpis je přizpůsobením receptu na úpravu veverky, což vymyslel domovník vikomta Weymouthe. Na formu: 1 ksukol, 2 karotky, 1 cibule. . . " Rovněž v případě receptu na pečeného ibisa s chawdronskou omáčkou upozorní autoři na vzácnost zmíněného ptáka: "Odhaduje se, že zničení svých hnízdišť přežil jen
necelý tucet japonských ibisů. Protože to jsou brodiví ptáci, jejich maso může mít rybí příchuť, ne však víc než má třeba volavka. Následující recept může být pro ibisa velice vhodný. Nařízněte mu krk a zachyťte krev. . . " Vrcholem je však návod na přípravu vlkovce psohlavého (správný český název je ovšem vakovlk): "Byly obavy, že tasmánský vlk neboli vlkovec psohlavý
vyhynul, avšak nedávné expedice našly jeho stopy, a tak tento vačnatec možná ještě žije. Stává se tak nejlepším kandidátem na hledaný pokrm z ,posledního svého druhu'. Také tento recept je přizpůsobeným předpisem Elizy Beetonové, tentokrát předpisem na klokana. Přísady: 1 vlkovec psohlavý, mleté maso, mléko, máslo. . . "Dekadent je zkrátka dekadent a v konzervativní Anglii
(která mimochodem dala světu ochranu přírody - conservation of nature) vládla názorová tolerance. Dekadent by s potěšením slupl pokrm z posledního blbouna nejapného s vědomím, že odsuzuje k zániku celý živočišný druh. Jak také píší autoři citované kuchařky: "Což by každý kousek plně nevychutnal, kdyby věděl, že nikdo nikdy nebude schopen toto jídlo připravit znovu?"
Z podobně individuálních pohnutek se může dekadent stavět do role pacifisty, jak dokládá výrok hraběte St. Médarda: "Nenávidím válku. Proč? Protože se vždycky odehrává na venkově, a já venkov nenávidím. " Jenže žijeme v politicky korektní době, která ztrácí smysl pro nadsázku, ironii, humor i názorovou toleranci. Uvidíme, zda bude "Dekadentní kuchařka" přijímána jako
hříčka dekadenta, nebo jako návod ke genocidě.
